Štramberk
3. 8. 2016
Ve Štramberku jsem rozhodně nebyla poprvé. Pokud se tam vydáte, je to výlet na celý den a určitě každý si tam najde objekt svých zájmů. Místy si připadáte jako v dávno minulých časech a jak by ne, vždyť touto oblastí se už v pravěku proháněl pračlověk. Bylo tam totiž objeveno nejstarší naleziště lidského osídlení u nás. Pokud se tedy vydáte do Štramberka, chce to hlavně čas, dobré nohy a na nich vhodnou obuv, protože ve Štramberku se pořád chodí vzhůru dolů a protože jsme v městské památkové rezervaci, nečekejme dlážděné chodníky, na něž jsme běžně zvyklí.

Levou polovinu městského znaku představuje erb starodávného českého rodu Benešoviců (založen v 11. století) - zavinutá stříbrná střela v červeném poli, pravou znak Moravy - stříbrná orlice v modrém štítu.

Když se řekne Štramberk, co se vám vybaví? Většině lidí asi Trúba,
štramberské uši, možná Kotouč, těm trochu znalým historie asi jeskyně
Šipka. Ale co je Strallenberg? To asi budou vědět jen ti, co se zajímají
o historii Štramberka.
Název města určitě nezní česky. Štramberk (německy Strahlenberg nebo Stramberg) je město na Moravě v
okrese Nový Jičín poblíž Kopřivnice. Leží na svazích Zámeckého kopce,
Kotouče a Bílé hory v Libotínských vrších v předhůří Beskyd.
Dominantou
města je hrad Štramberk (Strallenberg) s gotickou věží Trúba (tzv.
bergfrit) o výšce 40 m a průměru 10 m, která slouží od r. 1903 jako
rozhledna. Podhradí bylo v roce 1359 povýšeno moravským markrabětem
Janem Jindřichem Lucemburským na městečko.
O názvu města si přečtete na str. 10 - 11:
Abychom na svých toulkách nezabloudili, budeme mít po ruce mapu:
Než se běžný turista vydá do města, měl by vědět o "bílých kamenech", které jsou na mnoha místech už z dálky viditelné a místní název Bílá hora to jen dokládá. Jedná se totiž o vápence. Možná vás překvapí, že v dávné minulosti bylo území Štramberka zalito mořem. Na tomto území byl kdysi korálový útes. Neuvěřitelné, ale je to tak. A teď něco pro milovníky geologie, ti si totiž ve Štramberku přijdou na své:

Geomorfologie Štramberka a okolí
Z hlediska geomorfologického je Štramberk zajímavou oblastí. Na výstupy vápenců je vázána řada teplomilných a vápnomilných rostlin, vzácné jsou i lokality chráněných rostlin z čeledi vstavačovitých. Štramberské vápence vznikly asi před 145 - 140 mil. let, pocházejí z velkého korálového útesu, který vzrostl na rozhraní jury a křídy. Berme to tak, že v době, kdy se v Americe proháněli dinosauři, na území Štramberka šplouchalo moře a byl tam korálový útes, jako teď je třeba u Austrálie. Proto můžeme, např. v muzeu spatřit zkamenělé schránky amonitů.

Tento korálový útes byl osídlen velkým množstvím organismů, které jednak skládaly jeho kostru, jednak jej obývaly jako výhodné životní prostředí. Právě proto Štramberské vápence jsou nejbohatším nalezištěm fosilií (zkamenělin) v Evropě. Dnešní vzhled okolí Štramberka vznikl geologickými pochody ve čtvrtohorách. Na tvorbě povrchu se podílela částečně přítomnost kontinentálního ledovce, vodní eroze a denudace, činnost větru a svahové pohyby.
Bělostný útes Kotouče od nepaměti přitahoval pozornost lidí a jeho odlišnost od okolí z něj v myslích lidí udělala bájnou horu. Již Matěj Tanner z Tovaryšstva Ježíšova v r. 1660 ve svém spise Hora Olivetská zaznamenal následující pověsti vztahující se ke Kotouči:
"Jak staří lidé, sedmdesátiletí i osmdesátiletí, schválně proto od vrchnosti tázáni, vědomosti od předkův svých vzatou, pod vírou svou a přísahou svědčí, a netoliko obecní pověst i věc sama ukazuje, pohané, tehdejší moravské země držitelově, usilovali zámek na Hoře Olivetské (Kotouči), kde nyní stojí sv. Kříže, vystavěti a již také základ položivše, zdi výše vyzdvihnouti se snažili. Ale cokoliv ve dne vystavěli, to všecko nočním časem buď od těch zlých duchů v jeskyni bydlících, buď jinak řízením božským zbořeno jest. Nemohouce tedy nic pohané se stavěním tu dovésti, na jiném nejbližším vrchu zámek z přetvrdého kamene, tj. nynější Štramberk, vystavěli".
Druhá pověst vypravuje přímo o obyvatelích Čertovy díry:
"Pověst také stálá jest mezi obyvateli štramberskými již od starodávna od dědův a pradědův pošlá, že z té jeskyně před lety černí malí trpaslíci vycházeli, kteří veliké škody viditelné i neviditelné, jak na dobytku a potravách, tak na lidech a jiných věcech činili, tak že všecky pokrmy i ještě u ohně stojící jim trávili a kazili, až z toho veliký hlad a nedostatek potravy u obyvatelstva povstal. Ano i na zámku štramberském bydlícím pokoje nedali, ale všecko obludami a strašidly naplnili, těhotným ženám a šestinedělkám veliké nepříležitosti činili, až naposledy z rady duchovních správců, znamením sv. kříže odtud dokonale vypuzeni jsou, když žádné potravě ani jiným věcem škoditi nemohli, která křížem svatým znamenána byla".

Mimořádné podmínky Kotouče s jeho nepřístupnými skalními srázy a blízkost Moravské brány, významného průchodu pohraničními horami, kterou procházela i velmi důležitá obchodní trasa, tzv. "Jantarová stezka", lákaly lidi k osídlení. Počátky osídlení Kotouče spadají do poslední doby ledové. Kotouč obývali neandrtálci, kteří byli vystřídáni člověkem dnešního typu. Ke konci doby ledové zde nalezli své sídliště magdaleniénští lovci sobů. V neolitu se na Kotouči usazují první zemědělci. Z doby eneolitu (okolo 3000 let před n. I.) pochází nález stříbrné puklice - nejstaršího stříbrného předmětu na našem území a dvou vzácných měděných sekyrek ve tvaru klínu. Ojedinělé nálezy pocházejí i z následujícího období - starší a střední doby bronzové. Četné jsou nálezy z mladší doby bronzové (asi do - 1000 let před n.l.), kdy vzniklo na Kotouči neopevněné sídliště lidu popelnicových polí, které se v průběhu pozdní doby bronzové (asi do roku 750 před n. l.) změnilo v hrazené výšinné sídliště s bohatou kolekcí bronzových předmětů. Hradiště na Kotouči zaniklo na přelomu 6. a 5. st. př. n. I. za nájezdů Skýtů. S velkou pravděpodobností byl Kotouč jedním z tehdejších oppid. Území v okolí Štramberka patřilo k lesnatým pohraničním oblastem chránícím zemi před vpádem nepřátel. Nelze tvrdit, že byl hvozd liduprázdný, avšak další osídlení zde bylo až do kolonizace ve 13. st. řídké. Podle zjištěných archeologických nálezů se předpokládá, že na Kotouči v období 9. - 11. st. stálo slovanské hradiště, avšak potvrdit tento předpoklad se již pravděpodobně nepodaří díky likvidaci naleziště.
Na chvíli si odpočiň a zahraj si puzzle:

Val a hláska na Jurově kameni pochází z 2. pol. 13. st. Postupně se sídliště přesunulo ke Studánce míru a na Pláňavu. Roku 1956 byl na již existující Panské vyhlídce nalezen velký sklad bronzových předmětů. Takovéto bronzové poklady, ale i jednotlivé předměty, byly v minulosti na Kotouči nalézány často již od 17. st. Jen od konce 19. st. zde bylo nalezeno pět depotů jehlic, sekyrek, srpů, spon, náramků a dalších předmětů. V jeskyni Čertova díra byla objevena r. 1886 Karlem J. Maškou dosud největší penězokazecká dílna z 2. pol. 15. st. Jako protějšek stejné dílny na štramberském hradě.
Lesní porosty v oblasti Kotouče byly v minulosti ovlivněny lidskou činností. Při hospodářských zásazích v posledních 100 letech byla v části lesa na Kotouči pozměněna přirozená skladba dřevin dosadbou smrku ztepilého, borovice černé či modřínu opadavého. Blízkým vztahem k lužnímu lesu se vyznačuje zvláštní typ suťového lesa na severozápadních svazích Kotouče, v němž mj. roste kerblík lesklý, pšeníčko rozkladité, árón karpatský, česnek medvědí, pryskyřník kosmatý a silně ohrožený druh drnavec lékařský s ojedinělým výskytem na severovýchodní Moravě. V nivě potůčku pod Studánkou míru jsou vyvinuty maloplošné údolní luhy s vlhkomilnými druhy, např. rozrazilem horským či řeřišnicí hořkou. Z početných lesních druhů je zde zastoupena řada orchidejí, zvláště vzácný kruštík drobnolistý, okrotice bílá, hlistník hnízdák, bradáček vejčitý a při úpatí u okraje lesa a přilehlých luk po pravé straně stezky vstavač mužský.
Zdejší přírodě blízké lesy s četnými skalními útvary umožňují hnízdění mnohým druhům lesních ptáků, jako je např. krahujec obecný, lejsek šedý, krkavec velký, výr velký, datel černý, strakapoud velký či malý nebo holub doupňák.

Skála Rudý - zastavení č. 9 naučné stezky - má odlišnou stavbu. Nachází se v 500 m n. m.

Skalní útvar získal svůj současný název díky dětské hře. V době, kdy byl populární televizní seriál Čtyři z tanku a pes
představoval pro místní děti tank, který v něm hrál hlavní roli. Stejně
jako v seriálu na něj napsaly bílou barvou velkými písmeny jméno Rudý. Tento nápis na skalním útvaru dlouho vydržel a název se mezi místním obyvatelstvem vžil. V 19. století je doložen název "Čertovo hovno" jako reakce na zbarvení skály odlišné od ostatních v okolí.
Skála Rudý a další skalky ve svahu nad cestou jsou tvořeny šedohnědými vápnitými slepencovými pískovci až písčitými slepenci bašského souvrství ( střední a svrchní křída bašského vývoje slezské jednotky). Jejich vývoj je zcela specifický, vázaný na území, ve kterém rovněž nalézáme blokové akumulace štramberských vápenců. Podrobněji o vápencích zde, přepnutím vlevo se dostanete na fotografie:
Tato tělesa jsou usazeninami podmořských skluzů a sesuvů nahromaděných při úpatí svahu slezské sedimentační pánve. Vznik skluzů a sesuvů provázely pískotoky a bahnotoky. Ve skále Rudý a v jejím okolí jsou odkryty právě uloženiny pískotoků. Na některých místech můžeme dokonce nalézt zkamenělé čeřiny bývalého mořského dna. Velké bloky štramberských vápenců stržené pískotoky uvidíme přímo pod rozcestím v bocích cesty do Kopřivnice, v sedle mezi Zámeckým vrchem a Bílou horou. Ve Štramberku se tedy ocitáme na mořském dně.

V opuštěných stěnových lomech ve Štramberku je odkryto bašské souvrství v tzv. pánevním vývoji. Jsou to zpravidla několik decimetrů mocné sledy šedých jílovitých vápenců až vápnitých jílovců a zelenošedých až zelených jílovců, které se mnohonásobně opakují. Horniny tohoto typu se usazovaly na mořském dně z hustých suspenzí plavenin ve vodě, které občas, např. při velkých bouřích, vznikaly v mělkovodních částech sedimentační pánve a pak vlastní vahou stékaly po pánevním svahu do hlubších částí, kde se rozprostíraly po dně. V sedimentech můžeme nalézt stopy po lezení nebo požírání sedimentů volně lezoucími červy. Úpatní uloženiny Rudého a pánevní uloženiny kamenárek se původně tvořily v sedimentační pánvi na různých, od sebe vzdálených místech. Do bezprostředního sousedství se dostaly při tektonických pohybech. l přes to, že skála Rudý je velice blízko k zastavěnému území města, nebyla nikdy využita k těžbě jako zdroj stavebního kamene. K tomuto účelu byly hojně využívány zřetelně vrstevnaté a snadno těžitelné pískovce z pánevních sedimentů ze vzdálenějších lomů, např. v Davidově a Najvarově kamenárce. Tak tohle byl takový geologický úvod.
Klikem na tlačítko absolvujete virtuální prohlídku města:
Národní sad - zastavení č. 1, kde asi většina návštěvníků Štramberka začíná prohlídku. Jsme v nadmořské výšce 410 m n. m. a ocitáme se v místech, kde už v pravěku chodili předkové dnešních lidí.

Národní sad - dnes národní přírodní památka Šipka, byl otevřen na vrchu
Kotouči 6. 8. 1922. Vybudován byl v době vzepjatého vlastenectví krátce
po založení Československé republiky. Je koncipován jako galerie v
přírodě, ve které jsou představeny formou bust a pamětních desek
významné osobnosti českých národních dějin a kultury.

Dne 9. 1. 1960 byla na území Národního sadu vyhlášena Národní přírodní památka Šipka o rozloze 24,61 ha. Hlavním předmětem ochrany na jejím území je významná archeologická lokalita jeskyně Šipka, ve které byly nalezeny kosterní zbytky neandrtálského člověka a její botanicky cenné okolí s výskytem mnohých zvláště chráněných rostlin vázaných na vápenec.
Ve vstupní části Národního sadu je umístěno sousoší Pomník padlých od akademického sochaře Františka Juraně. Připomíná oběti první a druhé světové války. Jsou zde uvedena jména všech štramberských občanů, kteří zahynuli v těchto válečných dobách. Usoudíte sami, že vzhledem k tehdejšímu počtu občanů města je jejich počet úctyhodný. Více o Štramberku a německé okupaci zde na str. 27-28:
V kapličce bývalé křížové cesty byl umístěn Valašský Betlém, který podle návrhu frenštátského umělce Břetislava Bartoše vyřezal profesor Alois Balán. Samotný Betlém byl v r. 1992 zcizen, nyní je jako provizorium nahrazen jen papírovou kopií. Na řádné dřevěné kopii již pracuje místní umělec, takže snad při další návštěvě oceníte jeho práci.

Na skále s nápisem Ave Maria stojí krásná socha Madony, která byla z vděčnosti za záchranu kraje ve druhé světové válce v r. 1946 pořízena věřícími občany města. Je dílem akademického sochaře Vojtěcha Hořínka. O soše P. Marie na Kotouči více zde na str. 16:

Dále na městském hřbitově si zaslouží pozornosti zajímavý náhrobek štramberského učitele, významného kulturně - historického pracovníka a propagátora Štramberka Bohuslava Blažka a hrob Dr. Hrstky. MUDr. Adolf Hrstka, Štramberk a Kotouč str. 14-15:
Další pokračování zde na str. 14-17:
Převážně zalesněné území Kotouče pokrývají většinou přirozené lesy, zatímco původní biotopy skalní a travinobylinné vegetace jsou jen vzácně zachovány. Kamenité svahy s vápencovými skalkami osídluje nejčastěji suťový les s javorem babykou. Můžeme zde mj. nalézt vstavač bledý, kruštík bahenní, lilii zlatohlávek, skalník obecný, hvězdnatec čemeřicový, řešetlák počistivý, lýkovec jedovatý, rozchodníky, lomikámeny aj.

Motýl, téměř vyhubený, si zaslouží naši pozornost. Je to Jasoň červenooký str. 27:
Jasoň červenooký (Parnassius apollo Linné, 1758) je druh motýla z čeledi otakárkovitých, patřící do rodu jasoňů.

Jako všichni ostatní motýli prochází jasoň červenooký dokonalou proměnou. Jeho životní cyklus má tedy čtyři stádia. Prvním je vajíčko, druhým larva (v případě motýlů housenka), třetím kukla a posledním dospělec neboli imágo. Vzhledově se všechna tato stádia výrazně liší. Od roku 1986 byli v opuštěném lomu Horní Kamenárka poblíž města Štramberk, kde se jasoň červenooký původně vyskytoval, vysazeni motýli, odchycení na Slovensku.
Než se vydáme na stezku do Kotouče, hory, mající zvláštní atmosféru a pamatující život už od pravěku, připomeňme si ještě, že hora je zbytek bývalého moře, vápenec z období mladší jury (období druhohor). Ten přilákal v 19. století vědce, odborníky, ale i podnikatele. Vápencový lom byl otevřen r. 1880 bratry Guttmanny. Na Kotouči žili lidé v pravěku i v době bronzové a nacházíme stopy po Keltech i Slovanech. Za Jezuitů byl též poutním místem a vedla tudy křížová cesta ke kostelům na vrcholu.
Základní škola u vchodu do Národního sadu stojí za povšimnutí. Byla otevřena v r. 1910, o její výstavbu se zasloužil MUDr. Adolf Hrstka. Ve svých počátcích sloužila i jako muzeum k uměleckým výstavám děl takových umělců jako J. Panuška, A. Hudeček, O. Blažíček, E. Hlavica aj.
Cestičkou k dalšímu zastavení se pokochejme překrásnými výhledy na historické jádro města a Zámecký vrch s Trúbou po pravé straně.

Jeskyně Šipka je světoznámá, je to naše národní přírodní památka, kterou
byla vyhlášena 9. 11. 1960. Nachází se v nadmořské výšce 440 m n. m. na
rozloze 29 ha.

Jedná se o archeologické naleziště, nejstarší zaznamenaný pobyt člověka na našem území, naleziště vzácné reliktní květeny. Jde o bradlo tithonského vápence, ve kterém jsou vyvinuty povrchové i podzemní krasové jevy, z nichž nejvýznamější je jeskyně Šipka.


Jeskyně Šipka je nejznámějším krasovým útvarem štramberského krasu. V r. 1880 tu byla Karlem Jaroslavem Maškou, profesorem gymnázia z Nového Jičína, který zde prováděl archeologický výzkum, nalezena spodní čelist neandrtálského dítěte, stáří 8 -10 let, ve skalním výklenku před Jezevčí dírou v nejstarší kulturní vrstvě na okraji ohniště. Je zajímavé přečíst si líčení této události samotným K. J. Maškou, který zde mluví o člověku předpotopním - na str. 18:
Jako "Šipecká čelist" je označován dnes již neexistující archeologický nález. Jedná se o fragment spodní čelisti neandrtálského dítěte s progresivními vývojovými (již sapientními) rysy. Dnes již tento významný archeologický nález neexistuje - byl zničen společně s řadou dalších unikátů a důležitých artefaktů a souborů v dubnu roku 1945, když na konci druhé světové války vyhořel zámek v Mikulově (kde byly nejvzácnější archeologické nálezy ze sbírek Moravského zemského muzea moravské archeologické sbírky ukryty před blížící se frontou). Dnes existují pouze odlitky čelisti.

Tento nález, který byl učiněn pouhých 24 let po nálezu lebky a kostí v německém Neanderthalu, proslavil Štramberk po celém světě. K. J.Maška, který téhož roku objevil krápníkovou jeskyni Šipku a před tím nalezl soubor bronzových předmětů z pozdní doby bronzové, svými výzkumy a nálezy prokázal, že se v obývání jeskyně střídali pravěcí lovci s dravou zvěří. Na památku jeho významné práce byla umístěna na stěně jeskyně pamětní deska.

Vznik jeskyní na Kotouči je opředen tajemstvím. Jejich základ byl pravděpodobně vyhlouben vodním tokem obtékajícím Kotouč v úrovni dnešních jeskyní. Tento tok prorazil skalní žebro Šipky, Psího kostelíku a zřejmě i Čertovy díry již v před ledovcových dobách. Při ústupu ledovce byly jeskyně rozšiřovány tavnými ledovcovými vodami, spolu s táním ledovce asi došlo k odnosu měkkých hornin, které obklopovaly Kotouč a říční síť se pak zahloubila na dnešní úroveň.
Portál jeskyně je orientován na sever, za krátkou vstupní chodbou následuje dno Propástky, ze které vybíhají chodby Jezevčí díra a Krápníková jeskyně. V její přední části jsou na stropě patrné trosky někdejší bohaté krápníkové výzdoby zničené lidmi krátce po jejím objevení.
Jeskyně poskytovala člověku útočiště již před 32 tis. lety, od té doby se v ní vystřídalo mnoho lidských kultur. Během teplých období poslední doby ledové zde sídlili neandrtálci, nositelé mousterienské kultury a gravettienští lovci mamutů. Na konci poslední doby ledové to byli magdalenienští lovci sobů. Tito lidé zde po sobě zanechali ve formě různě opracovaných kostí a parohů též 550 kamenných nástrojů z místního křemence, pazourku, rohovce a křišťálu.
Při archeologickém výzkumu bylo v sedimentech nalezeno rovněž na 80 tisíc kostí a zubů rozličných zvířat, z nichž nejvíce rozpoznatelných pozůstatků náleží jeskynnímu medvědu, jemuž tato prostora sloužila po velmi dlouhou dobu jako doupě. Z dalších živočichů zde byly nalezeny kosti Iva jeskynního, hyeny, nosorožce srstnatého, mamuta, zubra, pratura, pižmoně, levharta, rosomáka, soba polárního, losa.

Celkem byly v Šipce nalezeny pozůstatky 130 druhů živočichů.
Před jeskyní je umístěna busta Bohumíra Jaroňka, akademického malíře, který často navštěvoval a maloval Štramberk. Pomník od sochaře Františka Juraně byl odhalen k Mistrovým šedesátým narozeninám v r. 1926. Po schůdkách okolo jeskyně vystoupíme ke kamenné mohyle s křížem. Byla postavena jako náhrada za zrušené kostely na vrcholu Kotouče. Kříž, původně dřevěný, nalezl své dnešní místo a podobu v r. 1918. Napravo od kříže na Bezručově vyhlídce stojí dřevěná zvonička, která svého času nesla nápis "Kdo si na mě zazvoní, bude žít až do smrti".

Ze svahu od jeskyně Šipky návštěvníkovi otevírá nejkrásnější pohled na Štramberk. Nenadarmo se mu říká "Moravský Betlém".

Sejděme nyní lesnatou cestičkou po úbočí Kotouče zpět do Národního sadu ke škole a odtud na silnici se vydejme vlevo do městečka. Cestou si možná zakoupíme místní pochoutku, což jsou známé štramberské uši.
Proč se pečou uši ve Štramberku? O tom vypráví pověst:
Bylo zle, vypukla ukrutná vojna s Tatary. Odevšad se na Moravu hrnuly jejich proudy, divoce jezdili na malých koních a všude plenili, loupili a ukrutně vraždili. Lidé s hrůzou pozorovali, jak v dálce hoří jedna vesnice za druhou. V nouzi nejvyšší utekli Štramberáci do temných a hlubokých lesů na vrchu Kotouči a tam se dobře opevnili. Ze všech stran byly strmé skály a jen po jedné straně vedla úzká a klikatá cesta, přehrazená pokácenými stromy a dřevěnou hradbou. Tataři začali dobývat Kotouč. Jeden, druhý, třetí a další nápory obránci odvrátili, ale dobře cítili, jak jim síly docházejí. Nakonec se Tataři utábořili v rovině pod Kotoučem. Koho po lesích chytili, ať živého či mrtvého, tomu uřezali obě uši. Štramberákům bylo moc zle a začali se modlit k Bohorodičce, aby jim seslala pomoc. A tu se prý stal zázrak, v noci Panna Maria nechala spustit vodní spousty a ve strašlivé povodni se všichni Tataři pod Kotoučem utopili. Co se vlastně stalo? Část odvážných štramberských mužů se v noci prý tajně spustila z Kotouče nad tatarské ležení a prokopali hráze velikého rybníku, který byl až po okraj naplněn vodou. Jen malá část Tatarů se zachránila útěkem. Po boji našli v tatarském ležení mnoho naloupených cenností a také několik vaků s nasolenýma lidskýma ušima, které Tataři posílali svému chánovi, aby věděl, kolik křesťanů v bojích zabili. Na věčnou paměť zázračné záchrany obyvatel Štramberka a také na připomínku ukrutností, které zde páchali Tataři, pečou ve Štramberku podivné pečivo lahodné kořeněné chuti ve tvaru stočených uší.
Pověst popisuje události na Moravě r. 1241. Ve videu, bohužel, redaktorka uvádí nesprávný rok.
Všimli jste si toho nářečí? Ve štramberském nářečí si můžete přečíst povídku Vykladane kolače zde na str. 23:
Horní a Dolní Bašta
Posilněni ušima směřujeme dál do centra, tady nemůžeme zabloudit. Jsme na "hlavní" štramberské ulici a tou je Dolní Bašta. Dříve, hlavně v době poutí, byla frekventovanější Horní Bašta. Tato ulice vznikla v 17. století jako klidná poutní ulička. Po ní od Nového Jičína procházely procesí se zastávkami u křížových kaplí směřující do města a dále k poutním kostelům na horu Kotouč. Rovnoběžná s Horní Baštou je hlavní štramberská ulice - Dolní Bašta. Obě cesty dostaly jméno podle gotické bašty městského opevnění, která byla upravena na obytný dům a stojí v uličce dodnes. Na Horní Baště se dochovalo mnoho původních roubených domů na kamenných podezdívkách, typických pro lašskou oblast.

Složité podmínky daly vzniknout malebné kompozici chudých i bohatších domů, mnohde přilepených na skalách jako vlaštovčí hnízda, šplhajících do prudkého svahu až k městským hradbám.

Ulička dostala jméno podle dělové bašty městského opevnění, která byla později upravena na obytný dům. Stojí dodnes a je součástí pivních lázní. Na území města byly celkem tři dělové bašty.
Časté umístění domů na svahu si vyžádalo stavbu pavlačí, které se staly plynulým přechodem mezi domem a venkovním prostorem.
Strmý svah Zámeckého vrchu nedovoloval vykopat v ulici studnu. Proto byla přebytečná voda ze studny na Náměstí a Kopce dřevěným potrubím svedena do bedněné kašny mezi Horní a Dolní Baštou. Dnes se dochovaly jen schody zvané "kašňuvky".
Jak zde lidé žili?
Zdejší chalupníci se živili námezdní prací a řemesly. Bohatší soukeníci žili ve větších domech, zpracovávali vlněnou přízi na vyhledávané sukno. Naproti tomu řemeslo tkalců nebylo tak výnosné, jejich domy byly výrazně menší. Oproti vesnickým domům zde bylo hospodářské zázemí většinou omezeno. Lidé žili prostě, vzpomínka Vojtěcha Petráše, tentokrát o koze je na str. 22:
Smíšené komorochlévové domy vycházející z horských domů valašských pastevců zde byly poněkud pozměněny. Oproti vesnickým domům zde bylo hospodářské zázemí většinou omezeno. Domy měly jednu až tři místnosti, do nichž se vcházelo ze síně. Komora je většinou umístěna vedle jizby a prosvětlení oknem na štítové straně domu. V síni býval vstup poklopem do sklepa, schody na půdu a v zadní části vedle dveří do jizby byl komín s otvorem do chlebové pece a otevřeným ohništěm k přípravě jídel. Jizba byla prostorná s prkennou podlahou, omítnutými stěnami a dřevěným neobíleným záklopovým stropem. Sedlová střecha krytá šindelem byla zdobena makovicí s kabřincem, na jehož bednění dna byl uveden letopočet stavby nebo opravy domu. Starší domy byly stavěny z neotesaných klád. Spáry mezi trámy se vycpávaly mechem, zajišťovaly klíny z tvrdého dřeva a omazávaly hlínou. Okna byla z vnější strany kryta jednodílnými okenicemi. Chlév byl velice často pod jizbou v úrovni sklepa, nebo pod společnou střechou s domem. Časté umístění domů na svahu si vyžádalo stavbu pavlačí, které se staly plynulým přechodem mezi domem a venkovním prostorem. Jak naši předkové žili a umírali si přečtěte zde na str. 23-27:
Proč je Štramberk městskou památkovou rezervací?
Rozhlédněte se po Štramberku a zjistíte, že se zde zachovalo členění na hrad, město a podhradí. Vzájemné uspořádání rázovitých roubených staveb tvoří ojedinělý celek dokreslený ovocnými zahradami. I proto Ministerstvo kultury roku 1969 vyhlásilo Štramberk za Městskou památkovou rezervaci. Celkem je zde zapsáno 132 památek lidové roubené architektury.
Lidé si odjakživa rádi vyprávěli pověsti, ty štramberské si můžete přečíst zde:
Štramberská Trúba
Trúba je symbolem Štramberka už hlavně tím, že je viditelná z velké dálky ze silnice i z vlaku. Ve Štramberku ji nemůžete přehlédnout, zraky všech návštěvníků na ní spočinou a troufnu si říci, že ve Štramberku je asi nejčastějším objektem focení.

Hrad je spojován se zeměpanskou správou území či obranou zemských hranic. Nejnovější práce považují za stavitele hradu šlechtický rod Benešoviců, resp. olomoucká přemyslovská knížata po roce 1200. Ve 13. století byl hrad majetkem duchovního a rytířského řádu templářů. Po zrušení řádu v r. 1312 byl hrad v držení českého krále Jana Lucemburského a v l. 1333 - 1346 moravského markraběte Karla, pozdějšího českého krále Karla IV. Od r. 1350 (1359 jako castrum Strallenberg) byl 25 let majetkem zakladatele města, moravského markraběte Jana Jindřicha, od r. 1375 pak jeho syna, markraběte Jošta Lucemburského. Nejvýznamnějším majitelem hradu po r. 1380 byla moravsko-slezská větev rodu Benešoviců - páni z Kravař (do r. 1433). Po roce 1533 začal hrad postupně chátrat. Nejstarší vyobrazení z r. 1722 svědčí o dvoupalácové dispozici s hospodářskými budovami a dvěma hranolovými baštami. V roce 1783 se přední část hradu zřítila a zdivo bylo rozebráno na stavební materiál. Severovýchodní opevnění vnitřního hradu se dochovalo v původní výšce. V letech 1901-1903 byla válcová věž (tzv. bergfrit - výška 40m, průměr 10m) zastřešena a upravena na rozhlednu dle návrhu významného pražského architekta Kamila Hilberta. Vnější hradby byly místy dozděny a postaveny dvě hradní brány. V opevnění je vsazena bronzová pamětní deska MUDr. Adolfa Hrstky (1864-1931, štramberský starosta a lékař, neúnavný propagátor města) od akad. sochaře Františka Juráně. Gotická věž hradu s areálem a přilehlými úseky opevnění, pro níž se ujal název Trúba (lidově Kulatina), tvoří výraznou dominantu města, které je od roku 1994 jejím majitelem.
Když vystoupáte po schodech od náměstí nahoru, asi se poněkud zadýcháte a potřebnou zastávku využijete k rozhlédnutí se po kraji.

Dojdete k chatě MUDr. Adolfa Hrstky, což je roubený srub z r. 1925 na místě dolního paláce. Během stavby objektu byl v základech objeven zajištěný vchod do nitra Zámeckého kopce a jeskyně, zvaná Slámova sluj. Tato puklinová jeskyně o průlezné hloubce 54 m byla nalezena při kopání základů pro Hrstkovu útulnu v roce 1924. Je jediná ve štramberském krasu, ve které je nepoškozená krápníková výzdoba. Lze do ní nahlédnout po domluvě v provozních hodinách Hrstkovy chaty. Jeskyně byla nazvána na počest povídkáře a národního buditele dr. Františka Slámy, který ve svých povídkách a románech často zmiňoval podzemní prostory pod štramberským hradem.
MUDr. Adolf Hrstka je ve Štramberku pojem, nahoře má i pamětní desku.

Shora od Trúby se vám naskytne pohled na město pod vámi i na široké okolí.

A což teprve až vystoupáte nahoru na věž. Člověk by měl zvážit svá zdravotní rizika, přece jen to je 180 schodů. Nahoře to vypadá takto:


Tady si můžete Štramberk prohlédnout s Václavem Žmolíkem v pořadu České televize:
Muzeum loutek
Od května 2012 můžete při svých toulkách Štramberkem navštívit Muzeum loutek, které se nachází na Náměstí č.p. 40.

Více než 450 loutek, převážně z přelomu 19. a 20. století, zapůjčil pro stálou expozici ze svých soukromých sbírek prof. Milan Knížák, který také toto Muzeum dne 26. května slavnostně otevřel.

Panoptikum je taková třešnička na dortu tohoto muzea, když návštěvník po prohlídce stovek loutek vystoupá nahoru, zatím netuší, co tady mají za zajímavost.
Expozice figurín historicky významných osobností města Štramberka
V patře budovy Muzea loutek, č.p. 40 na štramberském náměstí, se sešli pod jednou střechou v životní velikosti zadumaný jezuita Tanner v hradní světnici, inspirovaný Jaroněk u malířské palety, nadšený archeolog Maška v jeskyni Šipce i pan doktor Hrstka, sklánějící se právě nad modelem Štramberka. Tedy osobnosti, jejichž jména jsou již nesmazatelně zapsána do dějin města Štramberka.
Expozice těchto latexových figurín, zdánlivě připomínajících figuríny voskové, nabízí pohled do temných dob středověku i malebné secese formou tvůrčí, dramatickou i půvabnou. Panoptikum je místo, které do svého děje vtáhne snad každého - děti i dospělé.
Stálá expozice Panoptika zahrnuje celkem pět samostatných scén. Každá z nich má své originální specifické pojetí. První z nich přináší atmosféru nelítostného boje Tatařínů pod vrchem Kotoučem.

Tatařín, ač latexový, působí asi stejně zlověstně jako za dávných časů. Autorem malovaných výjevů a scenérií Štramberka i okolí je Josef Odráška, ostravský malíř, grafik a pedagog.
V další části expozice vaše zraky spočinou na vážné tváři jezuitského provinciála Matěje Tannera, který se právě chystá k napsání dalšího řádku svého spisu. Možná je to historie k hoře Olivetské, možná překlad Těžkého soudu? Před vámi se dále bude odvíjet příběh secesního malíře Bohumíra Jaroňka, obklopeného autorovými dřevoryty i rozmalovaným obrazem, který už Jaroněk nedokončí... ale další mistrovy originály je pak možné shlédnout v nedaleké Jaroňkově galerii.


V Panoptiku potkáte také významného vlastivědného nadšence Adolfa Hrstku, který se ve svých úvahách a snech často zabýval úpravami štramberského hradu. Do jaké míry byly obrozené představy tohoto neúnavného propagátora Štramberka realizované, se můžete přesvědčit sami podrobným zkoumáním makety města i kopie plánu na přestavbu štramberského hradu z roku 1904, jež jsou součástí expozice.

Panoptikum vám také zprostředkuje osudový okamžik archeologického nálezu učitele Karla Jaroslava Mašky. Ten latexový právě objevil čelist neandrtálského dítěte ve velikosti, která původní celosvětově uznávaný nález archeologa Mašky přesahuje. Raritou je ukázka originálu mamutí stoličky.

Technika výroby latexu ve formě je běžná pro všechny větší filmové ateliéry. A ani štramberské figuríny nevznikaly jinde než ve slavných filmových ateliérech Barrandov, pod rukama profesionálního kostyméra Tomáše Kuchty - který nejednou pracoval i pro filmové ateliéry Hollywoodu.
Po prohlídce loutek jsme zašli do štramberského muzea na náměstí, které je nově zrekonstruováno. Jedná se o jednu z poboček Muzea Novojičínska a je zaměřeno na oblast Štramberka z hlediska archeologie, botaniky, života lidí, je zde představena keramika, kroje a výšivky...

V nejvyšším patře muzea je nově zřízeno Muzeum Z. Buriana, které bylo přestěhováno ze starých prostor a vše je tak pod jednou střechou. O Zdeňkovi Burianovi i s virtuální prohlídkou:


Muzeum založil sběratel Burianova díla Aleš Durčák. Právě on sledoval dokument o natáčení filmu z roku 1954 Iširó Hondy s názvem Godzilla.
A všiml si, že se v jednom záběru objevil výtvarník Teizo Tošimicu,
který měl na stole při kreslení Godzilly rozloženou knihu s reprodukcí
Zdeňka Buriana. Poslechněte si nahrávku z roku 2015:
Farní kostel sv. Jana Nepomuckého je dominantou náměstí. Jedná se o barokní farní chrám založený 16. května 1721 regensem P. Karlem Pfefferkornem s výzdobou malíře Jano Köhlera. Jednotnému interiéru vévodí v retabulu vzácné sousoší Kalvárie pocházející z poutního kostela Povýšení sv. Kříže na Kotouči a kaple Panny Marie Lurdské. Věž farního kostela byla přistavěna v letech 1907-8. Výzdoba kostela a mozaika Panny Marie na farní budově je dílem brněnského malíře Jano Köhlera z počátku 20. století, misijní kříž u kostela je z r. 1834. V době naší návštěvy se na kostele prováděla nová fasáda.

Ke kostelu patří světci a světice, některé najdeme zde:
Světci a světice v lidové kultuře, str. 18-21:
Pokračování totéž pokračování str. 16-17:
Co je dále k vidění?
Jaroňkova galerie
Jaroňkova galerie ve Štramberku v historickém měšťanském domě na náměstí byla otevřena v roce 2003. Tedy v roce, kdy uplynulo právě sto let od doby, kdy Bohumír Jaroněk vytvořil ke konání své výstavy ve Štramberku, v roce 1903, první verzi později proslulých plakátů - grafik. Právě na nich se poprvé objevil fascinující motiv štramberské Trúby. Je to "Modrý Mauritius" štramberské expozice.
V současné době zde naleznete přes 30 Jaroňkových grafik, převážně originálů, temperových předloh pro gobelíny, či skic určených k dalšímu grafickému zpracování, ale také ukázky keramiky a porcelánu z valašskomeziříčské a později rožnovské dílny bratří Jaroňků.

Lašské pivní kúpele

provozované na štramberském náměstí č. 7 a vkomponované do ubytovacího a relaxačního komplexu společně s hotelem Štramberk a solnými jeskyněmi, navazují na místní lázeňskou tradici.

V prostorách pivních kúpelí se potěší historizujícím interiérem nejen vaše oko, ale především vás osvěží harmonizace všech očistných procesů, které si zde můžete v příjemném prostředí vychutnat. Můžete očekávat výjimečnou proceduru, která vás dobře naladí nejen v nepříznivých zimních dnech.
Zajděte do Botanické zahrady
Při pohledu směrem dolů na dno lomu nás jistě udiví množství nápisů a obrázků seskládaných z bílých vápencových kamenů. K lidské povaze asi patří touha zanechat po sobě na navštívených místech něco na památku. A tak se skupinky i jednotlivci snaží poskládat jednoduché i složité obrazce.

Ty se v průběhu času mění, protože materiálu je omezené množství a chtějí se zde zvěčnit stále noví a noví návštěvníci. Určitě je to lepší zvyk než psát nápisy po skalách.
Když korálový útes přestal být útesem, stal se postupně kopcem z vápence. Lidé začali vápenec těžit a z kopce byl lom. Když dosloužil, zaváželi ho odpadky a pak škvárou - udělali si v něm hřiště. Taky ale věděli, že zde rostou vzácné rostliny a žijí vzácní živočichové. Pak přijely bagry a všechny odpadky odvezly a tak vznikla botanická zahrada.

Botanická zahrada začala vznikat v roce 1996. Její rozloha je 9,3 ha. V zadní části dna lomu se nachází několik jezírek s hloubkou až 2,5 metru. V době sucha klesá hladina o 10 - 20 cm. Každé jezírko má svůj zdroj vody a je napájeno z průsaků ze stěn.
Zahrada je výjimečná výskytem suchomilných i mokřadních rostlin. Rostou zde druhy původní, typické pro region, i druhy, které jsou součástí expozice botanické zahrady.
Rozhledna Bílá hora
Kdo rád stoupá na věže a miluje rozhled do širokého terénu, jistě zajde na rozhlednu na Bílé hoře, která byla uvedena do provozu 28. dubna 2000. Moderní architektonická konstrukce navržená ing. arch. Milanem Šmídem využívá symbolu struktury DNA.
Struktura DNA, neboli spirála života, bude v budoucnu ukončením naučné stezky, která vede lesoparkem ze strany Štramberka a nazývá se Sluneční cestou.
Věž je postavena na betonových základech hlubokých 1,5 m o průměru 11,5 m; dosahuje výšky 43 m. Schodiště je tvořeno 134 ocelovými a 27 betonovými schody.
Výstupem až na vyhlídku se tak dostanete do nadmořské výšky 583 m. Věž je využívána pro telekomunikační účely a nejvyšší patro bude sloužit k pokrytí města Štramberka a Kopřivnice televizním vysíláním.

Co říci závěrem?
Musím zdůraznit, že do Štramberka jezdím opravdu ráda. Nevím přesně, kolikrát jsem tam byla, ale moje první návštěva byla určitě kdysi se školou v dětství. Z té doby se mi do paměti vryla jeskyně Šipka, lépe řečeno můj první vstup do ní. Když se řekne jeskyně, už jako dítě jsem si představovala temnou sluj a my jsme byli v jeskyni a viděli jsme modré nebe, skály kolem byly lemovány stromky. Tohle jsem tehdy nechápala, ale pak nám bylo sděleno, že v pravěku byla Šipka opravdovou jeskyní, jenže se tam propadl strop, což se někdy stává (viz Macocha). Od té doby, co tam přijdu, vždy si na to vzpomenu. Je zajímavé, co se dětem uloží do paměti na zbytek života. Z té doby vůbec nevím, jestli jsme tehdy šli na Trúbu, předpokládám, že snad ano, ale tohle si fakt nepamatuji. Naposledy jsem byla na Trúbě před několika lety, kdy jsem do Štramberka jela narychlo, na "pohřeb", který se nekonal a ukázalo se, že si ze mne někdo vystřelil. I tohle se stává, ale tehdy jsem aspoň na štramberském hřbitově objevila hrob MUDr. Hrstky, který se považuje za objevitele Štramberka pro návštěvníky. Tehdy jsem měla čas i chuť, vyšla jsem si tedy na Trúbu. Letos ne, nahoru se šel podívat přítel a já jsem šla do Muzea loutek. Mohu říci, že jsem nelitovala, protože v tomto domečku se skrývá něco, co jinde nemají. O tom jsem už napsala.
Jenže, když procházíte městem, chodíte za památkami, ono vám také vyhládne. Není divu, zastavení na kávu nestačí, chtělo by to dobrý oběd. Ale tady jsme narazili. Náměstí nabízí pár možností, líbilo by se mi najíst se v hotelu Šipka s výhledem na město. Jenže ouha, na tabuli je zpráva, že se tam NEVAŘÍ. To nějak návštěvník nechápe, zvlášť v polovině prázdnin v sezóně. Dobře, nedaleko je Městský pivovar, snad si tam vybereme. Přicházíme ke dveřím a zrovna tam pán připíná lísteček, že je tam uzavřená společnost. Dobře, ale venku je posezení, snad by nám jídlo přinesli ven. Jdu se tedy zeptat, ale odpověď je zamítavá. Ne, to bychom nestíhali. Asi nemají zájem, určitou tržbu mít budou. Tak se přítel jde podívat do nějaké hospůdky, ale na párek fakt chuť nemáme. Nezbývá než jít do hotelu Štramberk. Jdeme si sednout na terasu.

Jídelní lístek byl přepychový, ale obsah... Četli jsme to několikrát, listovali a nějak jsme si nemohli vybrat. A levně tam tedy nebylo. Jenže nebylo kam jít a žaludek se ozýval, tak jsme si tedy "vybrali". Nějaké kuřecí řízky zapékané v majdě, podávané v zapékací misce s bagetou. Já jsem zvyklá mít na oběd jinou přílohu, tak si dávám brambory. Ovšem, i tu bagetu mi servírka přinesla. Po pravdě, ty brambory byly z toho nejlepší. Kuřecí maso jsme snědli, trochu té omáčky, ale tohle už nikdy více. No, tahle strava měla asi za hodinu své následky, ale dopadla jsem lépe, než jakési dítko, které bylo asi s táborem také tam na obědě. Prostě normální české jídlo v takovém turistickém středisku asi v nabídce není. To byl takový černý puntík během jinak výborného výletu. Štramberk je opravdu krásný.