Valdštejnská zahrada
V Praze je dost zelených ploch, možná by to někdo ani nečekal. Pamatovali na to už dávní stavitelé paláců, kteří věděli, že palác není všechno. Někdy si vzali inspiraci ze svých venkovských sídel, jindy pozvali cizí architekty, kteří s tím už měli zkušenosti. Musím říct, že Valdštejnská zahrada je jedním z mých nejoblíbenějších míst v Praze. Asi je to i díky tomu, jak je rychle dostupná z hlavního nádraží. Kolikrát jsem tam byla, už ani sama nevím, ale už se i stalo, že jsem se tam nedostala. Totiž, pražské zahrady jsou od listopadu přes zimu uzavřené. Je to celkem škoda, protože když jsou mírné zimy, zájemci z řad návštěvníků výstav ve vedlejší Valdštejnské jízdárně nebo i zahraniční skupiny by jistě zašli na prohlídku. Brána zahrady je takový předěl. Než vstoupíte, jste v ruchu velkoměsta, jezdí tam tramvaje, nespočet automobilů, navíc to je na stanici metra Malostranská. Takže lidí plno. Vejdete do zahrady a najednou se ocitnete v klidu, přes tu zeď a domy ten ruch utichá a vy se procházíte kolem jezírka, kde se to hemží rybami, občas pozorujete pávy a než dojdete dozadu k Sala terreně, je to takový balzám na nervy. Tento pohled mám velmi ráda, on si ten Valdštejn uměl vybrat správné místo.

Ale není divu. Jsme totiž na Malé Straně. V městské části plné paláců, z nichž mnohé slouží jako sídlo ambasád a zastupitelství, kde je doslova využit každý metr půdy. Už Jan Neruda sem umístil děj svých povídek, když psal Povídky malostranské. Řekla bych, že je to vrchol prozaického Nerudova díla - mistrný obraz starosvětského malostranského prostředí před rokem 1848 - zachycuje osudy lidiček, v nichž autor vytvořil vzor literární charakteristiky postav. Pan Ryšánek a pan Šlégl, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, Přivedla žebráka na mizinu, Doktor Kazisvět a Hastrman.
A písničkář Hašler tu byl asi také jako doma. Mnohé písničky byly upraveny, ale zpívají se dodnes. A prokopnutá peřina je přece škoda, jen si poslechněte.
A co teprve malostranské střechy? Ale ty je asi nejlépe pozorovat od Hradu.

Ovšem, vraťme se k Valdštejnovi. Ten se po událostech po Bílé hoře vyšvihl a využil doby. Kdo to vlastně byl?
Albrecht z Valdštejna (1583-1634) byl nejvýznamnějším členem valdštejnského rodu, který pocházel z duchcovské větve Valdštejnů.

Počátky rodu souvisí s rodem Markvarticů, kteří založili hrad Valdštejn u Turnova.

Letos poprvé na hradě proběhla oslava za přítomnosti urozené šlechty, ale i všech návštěvníků tohoto hradu. Od samotného vévody, který slavil 433. narozeniny, se návštěvníci dozvěděli plno zajímavostí z jeho pestrého života.
Však to byl slavný císařský generalisimus třicetileté války. Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii. Jeho meteorický vzestup a pád se však příliš neodrazil na osudech jeho příbuzných, kteří vždy patřili k vyšším, ač nikoli nejvyšším, vrstvám české šlechty. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách, mj. Duchcov, Mnichovo Hradiště, Miletín, Albrechtice, Heřmanice, Hostinné, Újezd, Libštejn, Malou Skálu. Albrecht z Valdštejna vlastnil dočasně také vévodství Frýdlantské, Meklenburské, Zaháňské či Hlohovské.

Zajímavé je, že Albrecht si nechal zhotovit horoskop u tehdy věhlasného Jana Kepplera a ten ho vystihl zcela přesně. Nedílnou součástí horoskopu byla také - místy tvrdá až urážlivá - charakteristika Valdštejnovy osobnosti. Keppler vyvodil závěry o bystré a velmi inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony a odporem ke všemu všednímu a konvenčnímu, s touhou po výjimečnosti a zejména o osobnosti až chorobně ctižádostivé, projevující dravost a podezíravost vůči okolí. Bude považován za samotáře, nepozná lásku manželskou ani bratrskou, k nikomu nenajde bližší vztah. Bude lakotný a ukrutný. Valdštejnovi předpověděl nejen bohatou ženitbu v jeho 33. roce života (zde se ale Keppler zmýlil), ale i že dojde vysoké hodnosti a bohatství, na cestě za ním si však proti sobě popudí mnoho nepřátel, s nimiž bude vždy zápasit, na druhé straně si však mohl získat oblibu u velkého počtu lidí, dokonce se mohl stát hlavou jakéhosi hnutí...

S podrobným životopisem Albrechta z Valdštejna se seznámíte zde:
Známou skutečností je, že byl zavražděn v Chebu, protože tajně vyjednával se Švédy a stal se nepohodlným. Upadl tedy v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn 25. února 1634 ve věku 50 let. Keppler mu na počátek roku 1634 předpověděl
významné neshody s okolím a kritické období v jeho jednání a chování. Jeho složitá povaha a neočekávané skutky v posledních letech života jsou spojovány s "uherskou nemocí", šlo pravděpodobně o syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Po jeho smrti byly jeho obrovské majetky zkonfiskovány.

Vraťme se do Valdštejnské zahrady, v tomto videu si ji můžeme projít a prohlédnout. Pokud vadí ruský komentář, vypněte zvuk.
Valdštejnská zahrada je svou rozlohou více než 14 tisíc metrů čtverečních druhou největší zahradou v centru Prahy, větší jsou jen zahrady Pražského hradu. Na jejím vzniku se podíleli italští architekti Andrea Spezza a Niccolo Sebregondi.
Zahrada vznikla ve stylu italského manýristického parku, a jak například vyplývá z dochovaných dopisů sochaře Adriana de Vriese, na jejím vzhledu se aktivně podílel svými návrhy a připomínkami sám Albrecht z Valdštejna.

Valdštejnská zahrada prošla několika zásadními úpravami. V 18.
století byla téměř celá zalesněna a protínalo ji mnoho drobných cest.
Další změny byly provedeny v 50. letech 20. století, kdy došlo například
k opětovnému zřízení velkého bazénu. Od roku 1996 je zahrada součástí
sídla Senátu, který se na počátku nového tisíciletí ujal její rozsáhlé
rekonstrukce a zpřístupnil ji veřejnosti.

Sala terrena
Dominantou Valdštejnské zahrady je sala terrena. Tato monumentální otevřená stavba neměla v době svého vzniku v palácových zahradách obdoby. Původně sloužila hlavně k pozorování Valdštejnské zahrady a byla vnímána spíše jako prostor, kterým pokračují obytné místnosti paláce, než jako zahradní prvek.

Co je sala terrena, je vysvětleno zde:
Vnitřní výzdoba saly terreny navazuje na interiérovou výzdobu paláce. Celkem se zde nachází 32 malovaných výjevů především z antické mytologie a jsou výsledkem práce pokračovatele italského malíře Baccia del Bianca.
Strop zdobí fresky zobrazující řecký Olymp. Uprostřed je Zeus s manželkou Hérou a bohyní Afroditou (v římské mytologii Jupiter, Juno a Venuše), na severní straně jsou znázorněni helénští bohové, na jižní straně trojští. Medailony lemující Olymp vyobrazují motivy z trojské války.

Do saly terreny bylo možné z paláce vstoupit přes umělou krápníkovou jeskyni, takzvanou grottu. Umělou jeskyni, v níž nechybí ani oválná kamenná nádrž na vodu, využívali obyvatelé paláce v horkých dnech jako chladný úkryt. Vstup do jeskyně je na severní straně saly terreny, na jižní straně vedou dveře do retirády, tedy odpočinkového pokoje.

Manýristická umělá skalní stěna s krápníky představuje krápníkovou jeskyni (grotta), která je tvořena stalaktity z vápenného štuku. Ve změti krápníků se dají rozeznat hlavy zvířat, těla hadů, obličeje démonů a příšer. Mají tu být i tajné vchody.

Valdštejnská jízdárna
Jízdárna je rozsáhlá patrová stavba, která uzavírá Valdštejnský areál na jeho východní straně. Svému účelu sloužila až do konce 19. století. Po 1. světové válce ji Valdštejnové pronajali automobilové továrně Laurin & Klement, později dalším automobilovým závodům. Autodílny zde zůstaly i po 2. světové válce, a v 50. letech minulého století se dokonce uvažovalo o tom, že ve sklepeních Jízdárny budou vybudovány halové garáže.

Od roku 1996 je Valdštejnská jízdárna součástí sídla Senátu, díky čemuž byla stavba zahrnuta do plánu rozsáhlé obnovy celého Valdštejnského areálu. Citlivou rekonstrukcí se podařilo odstranit stavební zásahy z minulých let a statické poruchy a obnovit její historický ráz. Kancelář Senátu pronajímá Valdštejnskou jízdárnu za symbolickou cenu Národní galerii, která zde pořádá výstavy.
Sochy a kašny
Většina soch ve Valdštejnské zahradě je dílem vynikajícího nizozemského sochaře Adriana de Vriese, který působil i na dvoře Rudolfa II. Svému umění se vyučil v Itálii a pro Albrechta z Valdštejna pracoval zřejmě od roku 1622 až do své smrti v roce 1626. Poslední Valdštejnem objednané sochy dodělávali sochařovi pomocníci. De Vries je pohřben nedaleko Valdštejnské zahrady, v kostele sv. Tomáše na Malé Straně.

Adrian de Vries (kolem 1545/1560, Haag - 13. prosince 1626, Praha) byl nizozemský sochař rudolfinského manýrismu a raného baroka.

De Vriesovy bronzové sochy lemují hlavní cestu Valdštejnské zahrady před salou terrenou. De Vries kromě souboru bronzových soch antických bohů, bohyň a koní pro Valdštejna zhotovil sousoší Herkula zápasícího s Kentaurem, který chce unést jeho manželku Deianeiru. Sousoší zdobí kašnu uprostřed malého bazénku ve východní části Valdštejnské zahrady. Další de Vriesova socha Herkula, tentokrát bojujícího se saní, se nachází na umělém ostrůvku největšího bazénu v zahradě. Herkules je v řecké mytologii znám jako Héraklés.
Sousoší "Herkules zápasící s drakem"
(bronz 1590 - 1594) je také kopie zhotovená roku 1913 podle
originálu pro Rudolfa II., odlitého na Pražském hradě.
Sousoší bylo odvezeno z Prahy roku 1648, a vyvezeno do Švédska jako válečná kořist švédskými vojsky. Dnes je sousoší "Herkules zápasící s drakem" vystaveno na zámku Drottningholmu. Sousoší je význačné umělecké dílo, a oslovuje návštěvníky expozice nejen propracovanými detaily lidského těla, ale také uměleckým ztvárněním legendy o Héraklovi z řecké mytologie. Sousoší je centrálním bodem vodní plochy poblíž Valdštejnské jízdárny, ale jeho významnému postavení dominují také čtyři dílčí sochy soustředěné v jeho těsné blízkosti, předlohou k uměleckému počinu autora bylo vodní božstvo. Originály soch z Valdštejnské zahrady jsou součástí expozice soch Adriena de Vriese na zámku v Drottningholmu na území Švédska.
Umělecky velmi významným dílem Adriena de Vriese je už zmíněná kašna se sousoším "Herkules, kentaur Nessus a Deianeira" (bronz roku 1622). Sousoší bylo z Prahy rovněž odvezeno roku 1648, dnes je též součástí sbírky de Vriesových soch na zámku v Drottningholmu, v expozici Valdštejnské zahrady je kopie z roku 1913 podle originálu odlitého na Pražském hradě. Rezonující svaly mužských těl jsou obdivuhodné, a tvorba Adriena de Vriese je hodna úcty nad uměleckým studiem nahého lidského těla. Autor soch zachytil dokonalý pohyb postav v trojrozměrném prostoru. Obraz muže zápasícího s Nessusem, který je napůl muž a na půl kůň je skvěle propracované sochařské dílo, ale sousoší "Herkules, kentaur Nessus a Deianeira" není pouze umělecké dílo, ale autor vyjádřil ve své plastice mytologický příběh o lásce dvou lidí. Kašna se sousoším "Herkules, kentaur Nessus a Deianeira" je dominantním prvkem Valdštejnské zahrady, který odděluje centrální část zahrady od prostoru, kde se nachází vodní plocha.
Adrien de Vries zachytil pohyb v trojrozměrném prostoru rovněž u soch
koní.

Umělecké vyjádření anatomie koňského těla uchvátí nejednoho obdivovatele sochařského umění. Práce koňských svalů při prostorovém pohybu dotváří obraz dokonalého zobrazení reality. Vyjádření koňského pohybu není po technické stránce pro mnohé umělce příliš snadnou tvorbou, ale Adrien de Vries tuto uměleckou výzvu s úspěchem přijal. Jedná se o sochu "Kráčející kůň" (bronz 1607), kopie z roku 1913, a o sochu "Vzpínající se kůň s hadem" (bronz 1622), kterou sochař Adriaen de Vries věnoval Albrechtu z Valdštejna. Kopie originálu je z roku 1910. Obě sochy jsou součástí expozice podél hlavní cesty v centrální části Valdštejnské zahrady.

Pozornosti návštěvníků neunikne v této části zahrady ani socha "Venuše a Adonis",
příběh neopětované lásky bohyně k smrtelníkovi Adonisovi.

Autorovo
mistrné dílo zachycuje nesmrtelný příběh, který ve svém díle zpracoval
rovněž anglický dramatik William Shakespeare. Umělecké dílo pochází
z roku 1624 (bronz). Kdo byl Adonis a jeho příběh je zde:
Z roku následujícího (bronz 1625) pochází socha "Apollón".
Socha Apollóna zpodobňuje postoj muže s lukem a toulcem.

Muž v mírném záklonu střelce odhodlán svým šípem ztrestat zlé úmysly je uměleckým dílem, které neztratilo především pro ženy nesmrtelný půvab hrdinských činů antické mytologie. V řecké mytologii Apollónovy šípy trestaly hřích a neřest. Socha byla odvezena z Valdštejnského paláce roku 1648. Kopie plastiky je z roku 1911.
Neméně významnou sochou je "Bacchus s malým satyrem" z roku 1624 (bronz), kopie originálu vznikla v roce 1910 nebo plastika "Láokoón a jeho synové" (bronz 1623).

Bacchus jako bůh vína a nespoutaného veselí je znám v řecké mytologii jako Dionýsos. Více o něm zde:

Laókoón a jeho příběh souvisí s trojskou válkou. Byl to právě on, kdo varoval Trójany, aby dřevěného koně nevtahovali do města. Podrobněji je to popsáno zde:
Dále socha "Neptun" a "Zápasníci".

Neptun - v řecké mytologii Poseidón je bůh moře a mořského živlu. Více se o něm dočtete zde:

Originály těchto soch jsou rovněž v expozici na zámku Drottningholmu na předměstí Stockholmu (ve výčtu se jedná o sochu Kráčející kůň, Vzpínající se kůň s hadem, Venuše a Adois, Apollón, Bakchus s malým satyrem, Láokoón, Neptun a Zápasníci).
Mimo prostor centrální části Valdštejnské zahrady stojí v zákoutí zahradní zeleně socha "Triumf ctnosti nad neřestí" (bronz 1622). Kopie originálu je z roku 1913. Plastika připodobňuje boj ctnosti a neřesti k boji krásné nymfy se satyrem. Nymfa je symbolem ženiny krásy, něhy, ale rovněž ctnosti. Satyr je naopak symbolem marnosti, zhýralosti, ale především sexuálního chtíče. Adrien de Vries zobrazil nymfu jako ženu oplývající ladnými křivkami s nesmrtelným půvabem každé ženy. Satyra naopak zobrazil jako výplod temného podsvětí s odpudivou až nelidskou tváří, ale také tato socha je vystavena v expozici zámku Drottningholmu.
Fauna a flóra
Valdštejnská zahrada je architektonicky a umělecky hodnotným prostorem, jehož jedinečnou atmosféru dotváří zdejší bohatá a rozmanitá flóra a fauna.
K chloubě Valdštejnské zahrady patří pávi korunkatí a bílí. Chovají se zde od roku 2000 a takřka každé jaro vyvádějí mladé.


K vidění jsou také výři velcí, kteří jsou největšími žijícími sovami u nás. Rozpětí křídel mají až 160-170 cm a samičky jsou větší než samci. Jejich voliéra se nachází u krápníkové stěny. Ve velkém bazénu se prohánějí sumci, štiky, zlatí jeseni nebo kapři Koi, kteří jsou považováni za nejkrásnější okrasné ryby na světě.

Zahradu zdobí vzrostlé duby, javory či magnólie. Centrální část prostoru je osázena buxusovými keři a tulipány. U krápníkové stěny rostou hortenzie a mezi vinnou révou a fíkovníkem na jižní stěně Valdštejnského paláce si příchozí všimnou krokusů, narcisů či levandulí.


Zdroj: Wikipedie, https://www.senat.cz/informace/pro_verejnost/valdstejnska_zahrada/