Veletržní palác

Národní galerie v Praze je zdaleka největší galerií, kterou můžete v Praze a určitě v celé republice navštívit a kterou já osobně jsem navštívila už dvakrát. Najdeme ji v pražských Holešovicích, poblíž Výstaviště. Dostupnost je možná metrem a pak přestup na tramvaje, které mají zastávku naproti paláce. Tím, že stavba byla umístěna mimo centrum, je poněkud mimo turistických tras a směřují k ní hlavně milovníci umění.  Budova samotná je doslova nadčasovou stavbou, která vás překvapí svojí rozlehlostí (rozlehlostí, která není na úkor přehlednosti) - a rozlehlostí myslím přes třináct tisíc metrů čtverečních plochy. Naleznete zde česká i zahraniční díla, úhledně rozdělená do přiřazených pater. Vystavená umělecká díla jsou hlavně z období 20.-21. století, k vidění jsou zde i díla "velkých" uměleckých jmen - Kupka, Gogh, Picasso, Mucha - mohla bych pokračovat, ale seznam by byl příliš dlouhý. A k tomu se postupně dostanu. Součástí galerie je (do konce roku 2016) i výstava majestátní Slovanské epopeje Alfonse Muchy v přízemí paláce, která samotná stojí za návštěvu. Je to, myslím, velký tahák, otázkou je, jak to ovlivní návštěvnost po vydání epopeje jinam. Pokud chcete projít galerii celou, připravte si více jak tři hodiny času - doporučuji ale raději přijít víckrát, než to vzít "na jeden zátah" - zbytečně se utaháte a celkový zážitek vám to může zkazit. Při příchodu vás  okouzlí interiér budovy a jak bude patry prostupovat výš a výš, bude se to ještě víc zlepšovat, pokud vás tedy neschvátí únava, protože, ač se to nezdá, galerie je dost rozlehlá, nejen na výšku, ale zejména na šířku a obsahuje tolik exponátů, že vám půjde hlava kolem. Doporučuji tedy netahat s sebou moc těžkou kabelku, i když tu si můžete nechat v úložných skříňkách v přízemí.

Veletržní palác v kostce: Budova byla postavena podle projektu Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse v letech 1925-1929. Do roku 1951 se zde konaly vzorkové veletrhy, později palác sloužil jako sídlo několika podniků zahraničního obchodu. Veletržní palác je součástí českého architektonického dědictví jako významná stavba raného funkcionalismu.

Příběh paláce se začal psát v roce 1924, kdy společnost Pražských vzorkových veletrhů (PVV) vyzvala k účasti v architektonické soutěži na vytvoření nové veletržní čtvrti Prahy, nazvané Veletržní City.

Vznik stavby, která neměla ve světě obdoby
Stavba Veletržního paláce, jež v současnosti patří mezi dominantní holešovické budovy, byla započata v roce 1925. Palác byl stavěn dle návrhu architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla. Stavba byla svěřena stavební firmě Karla Skorkovského, jenž patřil k předním statikům betonových konstrukcí a spolupracoval se Stanislavem Bechyněm. Stavební práce ustaly o tři roky později, a vznikl jedinečný funkcionalistický komplex, který neměl v té době ve světě obdoby. Ve své době to byla největší stavba svého druhu na světě a v Praze první stavba nového stylu funkcionalismu. Na ploše 140 x 80 m byl vybudován obrovský jednotný pravoúhlý blok s dvěma podzemními a osmi nadzemními podlažími, výška 37 m.

Dva ústřední výstavní prostory měly 24 000  m2 výstavní plochy. V jižní části je 15 m vysoká velká dvorana o půdorysu 80 x 40 m původně pro výrobky těžkého strojírenského průmyslu, kolem níž stoupají jednotlivá výstavní patra s jednoduchou železobetonovou konstrukcí. V severní části je malá ochozová dvorana procházející všemi podlažími rovněž s horním osvětlením, jeden z nejpůsobivějších prostorů ve stavbách XX. st. Vystavěn byl, jak je již z názvu patrné, pro pořádání veletrhů a nejrůznějších výstav. Palác má celkem šest podlaží.

V levém křídle budovy byla vybudována přízemní dvorana, která byla určená k převážení a manipulaci s rozměrným exponáty. Palác se mohl pyšnit i prosklenou velkou dvoranou, která díky výstavním ochozům prostupovala všemi patry pravého křídla.

Palác byl částečně dokončen k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928, kdy zde byla také poprvé veřejnosti představena Slovanská epopej Alfonse Muchy. Kdo mohl tehdy tušit, že se epopej do paláce za mnoho let opět navrátí (do konce r. 2016). V průběhu roku 1929 se palác ještě dokončoval a postupně začal sloužit nejen pro veletrhy. Ve 30. letech bylo v podzemí vybudováno kino, v přízemí restaurace a v 6. patře kavárna s vyhlídkou. Byla v něm i řada restaurací, největší pražské kino, v jeho dvoraně se konaly výstavy umění. Tak fungoval Veletržní palác v podstatě až do roku 1951. Pak se budova  proměnila v kancelářskou budovu, v níž sídlily podniky zahraničního obchodu.
K výstavním účelům sloužil palác až do II. světové války. Z výše uvedeného jste se dověděli, že zde již byla vystavena Slovanská epopej, ale asi není tak známo,  že právě Veletržní palác sloužil za války jako jedno ze shromaždišť Židů ke transportům do koncentračních táborů.
Z Veletržního paláce vedla přímá cesta do koncentračních táborů
Neblahý osud postihl Veletržní palác v době II. světové války, kdy budova namísto výstav, začala sloužit k nacistických účelům. V časech okupace byl Veletržní palác využíván nacisty jako shromaždiště židovských obyvatel, kteří byli odkud následně transportováni do koncentračního tábora Terezín. Transporty odjížděly z nedalekého vlakového nádraží Praha - Bubny. Po válce se palác stal sídlem několika společností, které se za socialismu zabývaly zahraničním obchodem, například Tuzex či společnost Strojimport. Tragédie se odehrála v roce 1974, kdy budovu Veletržního paláce zachvátil obrovský požár.

Palác hořel 6 dnů

Veletržní palác v pražských Holešovicích byl v 50. letech 20. století nekoncepčně přestavěn a využíván jako kanceláře zahraničního obchodu. I přes pravidelná upozorňování orgánů požární prevence na zdejší nedodržování požárních předpisů, zůstaly tyto výtky nevyslyšeny. Ve středu 14. srpna 1974 při pravidelné pochůzce zjistila strážná objektu zápach kouře a ve 21,33 hod. telefonicky oznámila požár, ke kterému do pár minut dojela jednotka požární ochrany z Holešovic. Když hasiči vystoupali do 4. patra budovy, byla plocha požáru již nejméně 400 m² a plameny se nekontrolovaně šířily dál. Následně dorazila další posila hasičů z centrální stanice, která dostala za úkol mimo jiné evakuaci kina se šesti sty diváky. Ve 22 hodin bylo zřejmé, že situace je vážná, protože se požár díky špatné stavební disposici chodeb šířil nekontrolovaně po objektu. Kritická byla i situace pro šest lidí na střeše, které se podařilo zachránit až po další půl hodině.

K požáru byl přivolán velitel Požárního útvaru hl. m. Prahy a bylo rozhodnuto o nasazení veškerých sil a prostředků, které jsou k dispozici (kromě profesionálů se dostavovaly také jednotky dobrovolných hasičů a vojenské posádky s hasičskou technikou). Rozvoj požáru v časech 22.15 - 23.15 hodin splňoval kritéria požární bouře. Hlavním úkolem hasičů bylo zamezení šíření požáru do suterénu objektu a jižní části, kde byl sklad zbraní Lidových milicí a olejových nádrží. Bylo též rozhodnuto o nasazení vodního děla s využitím vody z Vltavy. Ve dvě hodiny ráno bylo na poradě štábu konstatováno, že intenzita hoření se snižuje, nadále však bylo nutné pokračovat v likvidaci požáru se stejným nasazením. Střídání hasičů, ač byli velmi unaveni, nebylo povoleno a první výpomoc dorazila z Kladna až v 01.20 hodin. Další jednotky přijely v ranních hodinách z Berouna, Boleslavi a Kolína. Ve čtyři hodiny ráno mohli hasiči proniknout do budovy a likvidovat jednotlivá ohniska požáru. Uhašení požáru bylo ohlášeno po více než pěti dnech dne 20. 8. 1974 v 7.00 hodin. K odpovědnosti za zničující požár nebyly nikdy dohnány odpovědné osoby, ale byli potrestáni pracovníci požární ochrany včetně náčelníka hlavní správy a velitele pražských hasičů. Jedinou lidskou obětí tohoto požáru byl velitel první zasahující jednotky, který neunesl své domnělé profesní selhání. Po dlouhá léta nebyly zveřejněny žádné informace objasňující požár a ani jeho důsledky. V závěrečné zprávě o zásahu bylo stanoveno 17 negativních jevů, které měly vliv na šíření požáru, patřil mezi ně: nízký počet hasičů v jednotkách, nízká kapacita vodovodní sítě, absence požární signalizace, hasicího zařízení a požární dokumentace k objektu, nízká pohotovost dodavatelů plynu a elektřiny, nedostatečné nástupní plochy pro hasiče a především nevhodné stavební úpravy v objektu. Primárním důvodem bylo samovznícení fermeže, resp. chumáčů bavlny potřísněných fermeží v místnosti pro lakýrníky. Kdyby byl odpad uložen do plechové nádoby, jak ukládá technická norma, nemuselo dojít k požáru s historicky nejvyšší škodou ve výši 224 milionů Kč. Dokument o požáru Veletržního paláce zpracoval pplk. Václav Hladík, bývalý ředitel odboru zjišťování příčin požárů Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy, dle historického materiálu kpt. Ing. Karla Mulenka

Postupem času se ukázalo, že stavbu lze rekonstruovat. V roce 1976 bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci, která trvala velmi dlouho - kompletní oprava budovy byla dokončena až v 90. letech.  Následovaly nákladné a zdlouhavé stavební práce, díky kterým byla budova zcela zrekonstruována a může opět sloužit k výstavním účelům. Rekonstrukce byla v první etapě dokončena v roce 1993 a v roce 1995 byla pro veřejnost otevřena tři podlaží stálých expozic. Palác byl přidělen Národní galerii pro stálou expozici moderního umění. K tomu účelu byl rekonstruován podle návrhu arch. Miroslava Masáka a projektantů SIAL Liberec. Slavnostní otevření expozice Národní galerie se konalo 13. 12. 1995. Expozice byla definitivně dokončena v roce 2000, kdy se rozšířila na celkem čtyři podlaží a jedno vymezila pro krátkodobé výstavy.

Umění 19., 20. a 21. století
Veletržní palác představuje unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného umění. Plocha o velikosti 13 500 m2 představuje více jak dva tisíce uměleckých děl. Sbírka francouzského a evropského umění, obsahující jedinečná díla nejzvučnějších jmen jako Pablo Picasso, Georges Braque, Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Gustav Klimt a mnohých dalších, je sama o sobě pojmem. Postupné budování této kolekce mělo zásadní podíl na formování české novodobé kultury a výtvarného myšlení. Rozsáhlá expozice českého umění 20. a 21. století je koncipována s důrazem na tvorbu klíčových uměleckých osobností a na konfrontaci jednotlivých směrů a vývojových tendencí. České umění je osvětleno v těch kvalitách, které zakládají jeho světovost a současně ukazují specifika výtvarné kultury vzniklé v srdci Evropy. Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, designu a scénografie. Nechybí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických kabinetech. Dalším magnetem jsou krátkodobé výstavy nejrůznějšího tématického zaměření. Ve sféře současného umění je cílem zrcadlit co nejširší spektrum současných snah a trendů.

Přízemí
Moving Image Department & Poetry Passage & Introducing & krátkodobé výstavy
Mezanin
Krátkodobé výstavy
1. patro
Mezinárodní umění 20. a 21. století & krátkodobé výstavy
2. patro
Česká moderna od roku 1930 & současné české umění
3. patro
Česká moderna 1900-1930 & tzv. Francouzská sbírka & grafický kabinet
4. patro
Česká moderna 1890-1930
5. patro
Krátkodobé výstavy
Mezinárodní umění 19., 20. a 21. století
Sbírky mezinárodního umění Národní galerie v Praze zahrnují díla předních světových osobností výtvarného umění. Kolekce zahrnuje rozsáhlý soubor tvorby rakouských a německých umělců - Gustava Klimta, Egona Schieleho či Oskara Kokoschky, Augusta Brömseho či Emila Orlika. V souboru vynikají expresivní díla Edvarda Muncha či ruská avantgarda zastoupená Aristarkhem Lentulovem a Robertem Falkem. Soubor španělských umělců je reprezentován malbou Joana Miróa, Antoniho Tapiese či Antoniho Clavé.
Součástí souboru je i proslulá Francouzská sbírka, jejíž počátky sahají až do 20. let 20. století. Tehdy se na jejím vzniku podílely přední politické a kulturní osobnosti včetně prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka a Vincence Kramáře. Kolekce představuje významný soubor děl Augusta Rodina, Eugena Delacroixe, francouzských krajinářů Camilla Corota, Theodora Rousseaua, impresionistů Clauda Moneta, Camilla Pissarra, Augusta Renoira i umělců, kteří otvírali cestu modernímu umění: Paula Cézanna, Paula Gauguina, Vincenta van Gogha či George Seurata. Dále pak unikátní kubistická díla Pabla Picassa, Georgese Braqua či tvorbu umělců působících v Paříži - Marca Chagalla, Pierra Bonnarda či Maurice de Vlamincka.

České umění od modernismu po současnost
Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností - realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla - Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise - i tvůrců secesně-symbolistních - Alfonse Muchy, Maxe Pirnera či Františka Bílka. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský. Jednou z nejvýznamnějších částí expozice je pak nejucelenější kolekce děl Františka Kupky na světě, zachycující jeho cestu od symbolismu k abstrakci.
Příběh českého umění pokračuje prezentací avantgardních skupin tzv. generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců - tvorby Emila Filly, Bohumila Kubišty, Antonína Procházky, Otakara Kubína nebo Otty Gutfreunda. Kubismus je představen také v architektuře a designu. Reprezentativními soubory je představeno dílo umělců skupiny Tvrdošíjní - Jana Zrzavého, Václava Špály, Josefa Čapka a Rudolfa Kremličky.
Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Jindřicha Štýrského, Toyen, Františka Janouška, Josefa Šímy, Zdeňka Pešánka, Skupiny 42, Zdenka Rykra, Aléna Diviše, Mikuláše Medka či Zbyňka Sekala. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti - Informel, Akční umění, Novou citlivost i postmodernu.

Cykly současného umění
Přízemí Veletržního paláce, po celý rok přístupné zdarma, představuje tři periodické projekty současného umění.
Moving Image Department - prostor pro pohyblivý obraz prezentující umělecká díla využívající technologie nových médií
Introducing - komorní prostor prezidentského salonku jako místo nejmladší umělecké generace
Poetry Passage - funkcionalistické schodiště jako trojrozměrná báseň

Přehled některých umělců zastoupených v NG - Veletržní palác

Gustav Klimt (14. července 1862 Baumgarten u Vídně, nyní součást Penzingu - 6. února 1918 Vídeň-Alsergrund) byl významný rakouský malíř žijící převážně ve Vídni.

Tento obraz jsme viděli v Domě umění v Ostravě:

Egon Schiele (12. června 1890, Tulln, Rakousko-Uhersko - 31. října 1918, Vídeň, Rakousko-Uhersko) byl rakouský malíř a kreslíř; žák Gustava Klimta. Poté, co opustil vídeňskou secesi, si vytvořil vlastní působivý styl, jenž svou náladou zapadá do evropského expresionismu. Je autorem provokativních aktů v pohnutých pozicích, portrétů měst a vlastních podobizen. Často pobýval a tvořil v Českém Krumlově, ze kterého pocházela jeho matka.

Oskar Kokoschka [kokoška] (1. března 1886, Pöchlarn, Dolní Rakousy - 22. února 1980, Montreux, Švýcarsko) byl rakouský malíř, ilustrátor a grafik, kromě toho ale i spisovatel a autor divadelních her (dramatik). Nejznámější jsou jeho intenzivní expresivní portréty, u kterých se snaží vystihnout psychiku a emoce modelu, a malby krajin, především množství městských a krajinných panoramat. Jeho tvorbu ovlivnila vídeňská secese, německý expresionismus a fauvismus. V malbě používá syté barevnosti, energické tahy štětce, deformaci figur.

Na rozhraní roku 1940 a 1941 pranýřoval strůjce mnichovské dohody, tedy i představitele Anglie, alegorickým obrazem Červené vejce s karikaturami Hitlera a Mussoliniho. "Červené vejce" je tedy protestem proti mnichovské zradě tehdejšího Československa západními mocnostmi.

Edvard Munch [ˈmʉŋk] (12. prosince 1863 v Løten, Hedmark, Norsko - 23. ledna 1944 v Oslo) byl norský malíř a grafik, vlivný představitel moderny.

Obraz zobrazuje nahou ženu se smyslným výrazem, který také obsahuje bolest "tisíce minulých generací" a výraz smrti. Obraz ovšem svým názvem a jistým náznakem svatozáře odkazuje k tradičnímu uměleckému zobrazování Panny Marie, k tzv. madoně. Dříve byl obraz vystavován v rámu s vyrytými a namalovanými spermiemi a lidskými zárodky (stejného motivu je použito na litografii). Obraz patří do cyklu Láska spolu s Hlasem, Polibkem, Vampýrem a Žárlivostí.

Aristarkh Vasiljevič Lentulov

(16. ledna  1882 - 15. dubna  1943) malíř ruské avantgardy s orientací ke kubismu.

Auguste Rodin, celým jménem François Auguste René Rodin (12. listopadu 1840 Paříž - 17. listopadu 1917 Meudon) byl jeden z největších sochařů 19. století, ústředním představitelem směru Beaux-arts. Lidské tělo bylo pro něj nejvhodnějším prostředkem, kterým je možné vyjádřit každý duševní stav. Rodinem začíná éra moderního sochařství.

Pravda má jednu velkou výhodu: člověk si nemusí pamatovat, co řekl.

O C. Claudelové, s níž měl vztah,  se soudí, že patří k spolutvůrci Občanů Calais - sousoší zachycujícímu výjev ze stoleté války.

V roce 1902 byla uspořádána Rodinova výstava v Praze, o jejíž uskutečnění měl největší zásluhy sochař Josef Mařatka. Rodin se zahájení výstavy osobně zúčastnil a byl v Praze velmi vřele přivítán. Dále byla na programu cesta Rodina na Moravu společně s Alfonsem Muchou, při níž navštívil Hroznovou Lhotu, kde měl ateliér Joža Úprka a jeho bratr, sochař Franta Úprka.

Ferdinand Victor Eugène Delacroix [Delakrua] (26. dubna 1798, Charenton-Saint-Maurice, Francie - 13. srpna 1863, Paříž, Francie) byl francouzský malíř období romantismu, významná osobnost světového malířství 19. století. Do dějin výtvarného umění se zapsal především jako kolorista. Jeho zacházení s barvou značně ovlivnilo impresionismus.

Jean-Baptiste Camille Corot (26. července 1796 - 22. února 1875) byl francouzský malíř, krajinář. Byl ústřední postavou krajinářského malířství.

Právě jemu patřilo zvolání Claude Moneta: "Je zde pouze jediný umělec - Corot. My nejsme nic ve srovnání s ním, nic."

Théodore Rousseau (15. dubna 1812, Paříž - 22. prosince 1867, Barbizon) byl francouzský malíř, zakladatel a hlavní představitel barbizonské školy, jež sdružovala francouzské malíře, kteří se věnovali krajinomalbě.

Impresionismus

Nejdůležitější je první dojem  "IMPRESE", která má být zachycena v prchavém, neopakovatelném okamžiku.

CHARAKTERISTIKA STYLU

• omezili se na zrak
• zaměřují se na zachycení nálady nebo atmosféry v určitém okamžiku
  • je vytvořena vlivem světla, atmosféry, roční doby
  • velice rychlé tahy štětce, skicovitost (15 min)
  • šlo jim o postižení prchavosti dojmů+stopy zrychleného životního tempa
• podklad si jemně pastelově podmaloval
• neměli na nic čas (ani na detaily)
• malba v plenéru
• okamžik vnímán jako světelná záležitost
• pozorováním dospěli k osvojení zákonů optiky

BARVY

• výsledný obraz vzniká až na divákově sítnici
• jasné, čisté barvy na plátně, ty se pak mísí a nanáší na plátno
• vylučuje se čerň (nevyskytuje se v přírodě), šedé valéry a pevné kontury
  • spíše užívali tmavou zelenou
• nelomené barevné tóny
• omezili se na barevnou stupnici slunečního spektra
• nemísili barvy, kladli je v drobných skvrnách plošně vedle sebe
• nedokonalé oko vnímá skvrny jak chvějící se plochy
• snaží se zachytit nejprchavější jevy vnější reality

NÁMĚTY:

• vodní hladiny, architektura zahalená v ranní mlze
• všední každodenní náměty z ulic velkoměst, tančíren, zahradních restaurací

Claude Oscar Monet (14. listopadu 1840 v Paříži - 5. prosince 1926 v Giverny) byl francouzský impresionistický malíř a grafik. Monet je pravý otec impresionismu. Začal jako žák ve studiu malíře Boudina. Především hodně vycházel ze stylu Maneta. Vytvořil, stejně jako Manet, obraz Snídaně v trávě.

Veřejnost se vysmívala jeho obrazu Imprese, východ slunce. Nikdo však netušil, že se podle obrazu bude jmenovat nový směr malířství.

Snídaně v trávě (Snídaně v trávě (střední fragment). 1865-66. 248 × 216. Soukromá sbírka, Paříž).

Všechny postavy mají společenské oděvy. Ubrus leží přímo na zemi a na něm je občerstvení. Kolem ubrusu posedávají lidé - Monetovi přátelé. Obraz je bez plynulého přechodu barev - věnuje se především světlu. Mezi korunami stromů jsou vidět paprsky slunce - fragmenty světla se objevují i na zemi. Monet toto dílo nikdy nedokončil, neměl na to finanční prostředky - začaté dílo musel dát svému věřiteli, po pár letech obraz sice dostal zpět, ale byl celý poničený, tak plátno rozřezal a vybral pouze tři fragmenty.

Lekníny v Monetově zahradě v Giverny
(Nymphéas), 1916. The National Museum of Western Art, Tokio

Častým motivem jsou lekníny na jeho zahradě (zahrada vypadala spíš jako park). Tato díla se začala více podobat abstraktním plochám - ztrácí se konkrétní námět, jsou to osvětlené - barevné plochy.

Camille Pissarro (rodným jménem Jacob Abraham Camille Pissarro; 10. července 1830 Charlotte Amalie, Ostrov svatého Tomáše - 13. listopadu 1903 Le Havre) byl francouzský impresionistický malíř. Jeho význam není jen v jeho vlastním přínosu pro umění, ale také v jeho patronském přístupu k dalším umělcům kolem něj, zvláště k Paulu Cézannovi.

Pierre-Auguste Renoir, známější pouze jako Auguste Renoir, (25. února 1841, Limoges, Francie - 3. prosince 1919, Cagnes-sur-Mer, Francie) byl významný francouzský impresionistický malíř.

Paul Cézanne (19. ledna 1839, Aix-en-Provence, Francie - 22. října 1906, tamtéž) byl francouzský malíř, často nazývaný "otec moderního umění". Snažil se dosáhnout syntézy realistického zobrazení, osobního výrazu a abstraktního obrazového řádu. Z umělců své generace měl Cézanne zřejmě největší vliv na umění 20. století. Henri Matisse obdivoval jeho nakládání s barvou, Pablo Picasso rozvinul jeho plošné kompoziční struktury do kubismu.

Eugène Henri Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž - 8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.

Svým stylem zapadá van Gogh nejvýrazněji mezi fauvisty, expresionisty, z části pak i mezi ranou abstrakci.

Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.

Po příjezdu se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy.

Vincent Willem van Gogh [fan choch] či [van gog] (30. března 1853, Zundert - 29. července 1890, Auvers-sur-Oise) byl nizozemský malíř a kreslíř. Šlo o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Gogh vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. Goghovo dílo bylo za jeho života takřka neznámé (prodala se jen jedna malba necelý rok před Goghovou sebevraždou). Za života se Van Gogh nedočkal výraznějšího uznání.

Svým stylem zapadá van Gogh nejvýrazněji mezi fauvisty, expresionisty, z části pak i mezi ranou abstrakci.

Van Gogh trpěl psychickou poruchou (možná způsobenou absintem, jiné zdroje však uvádějí, že netrpěl psychózou, ale Ménierovou nemocí) a údajně si uřízl kus levého ucha, které následovně umyl a zabalené přenechal na vrátnici jedné z jeho bývalých prostitutek. Podle jiné teorie mu kus ucha usekl šavlí při hádce Gauguin a tvrzení, že si to udělal Gogh sám, mělo uchlácholit policii.

Henri-Marie-Raymond de Toulouse-Lautrec Monfa nebo také zkráceně Henri de Toulouse-Lautrec [ɑ̃ʁi də tuluz lotʁɛk] (24. listopadu 1864 Albi - 9. září 1901 Malromé, poblíž Bordeaux) byl francouzský malíř a grafik, patřící k nejvýznamnějším tvůrcům konce 19. století. Pocházel ze slavného a starého francouzského šlechtického rodu hrabat z Toulouse.

Henri de Toulouse-Lautrec trpěl od neútlejšího dětství zdravotními obtížemi, které z větší části souvisely se vzácně se vyskytující vadou kostí. Pravděpodobně už ve věku šesti měsíců u něj byla zaznamenána první deformace nohou. Choroba byla zřejmě způsobena geneticky - opakovanými sňatky blízkých příbuzných - a projevovala se zpomaleným růstem kostí a jejich špatnou stavbou. Toutéž chorobou trpěly také některé Henriho sestřenice.  Existuje ovšem i hypotéza, podle níž šlo ve skutečnosti o projevy vrozené syfilidy, kterou se jeho matka Adéle údajně nakazila od svého záletného manžela hraběte Alphonse.

Malíř často zachycoval návštěvníky kabaretů, tanečnice, prostitutky a další lidi z okraje tehdejší společnosti.

Pablo Ruiz Picasso (25. října 1881 - 8. dubna 1973) byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl.

Pravděpodobně nejslavnější Picassův obraz Guernica z doby španělské občanské války:

Lidé, jimž se líbí mé obrazy, neplatí za ně tolik, jako ti, kteří chtějí, aby se líbily jejich hostům.

O krádeži Picassových obrazů z NG si přečtěte tady:

Generace Národního divadla

František Ženíšek (25. května 1849, Praha - 15. listopadu 1916, Praha) byl český malíř. Byl vynikající kreslíř a malíř historických a alegorických výjevů včetně monumentální malby, perfektní figuralista. Na zámku v Litni Ženíšek vytvořil svůj a v roce 1880 zde vytvořil svůj první návrh opony pro Národní divadlo v Praze.

Vojtěch Antonín Hynais (14. prosinec 1854 Vídeň - 22. srpna 1925 Praha-Nové Město) byl významný český malíř a autor současné opony Národního divadla (1883).

Generace moderního umění

Dne 10. srpna 1909 ho při koupání ve studené horské řece Zdobnici ranila mrtvice. Ochrnul na pravou polovinu těla. Následovala dlouhá doba léčení. Snažil se malovat levou rukou, poté se pokoušel o malá zátiší. Výsledky byl zklamán, proto 1. února 1910 zvolil dobrovolnou smrt střelnou zbraní, dle úmrtní matriky "ve stavu nepříčetnosti". Vdova po Antonínu Slavíčkovi, paní Míla, která byla nucena sama se postarat o tři malé děti, se už v srpnu 1910 provdala za Herberta Masaryka (1880-1915), syna pozdějšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který byl rovněž malířem a Slavíčkovým přítelem. Z tohoto svazku se narodily další čtyři děti: dvojčata Herbert a Anna, Tomáš a Herberta. Oba chlapci však zemřeli v útlém dětském věku.

Jan Preisler (17. února 1872 Popovice u Berouna - 27. dubna 1918 Praha) byl český akademický malíř a vysokoškolský profesor.

Preislerův triptych Jaro byl vystaven na třetí výstavě SVU Mánes v roce 1900. Byl vyjádřením pocitů moderního člověka, vstupujícího do nového století:

• bolestný pocit vykořenění, který přinesl moderní individualismus
• touha po splynutí s přírodou
• nostalgie nad uplývajícím časem
• i očekávání nových životních sil.

Zasněný chlapec s uchem přiloženým na kmen břízy z triptychu je pravděpodobně autorův idealizovaný autoportrét a krajina je venkovem z Preislerova dětství, okolí Králova Dvora.

Profesor Max Švabinský (celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský, 17. září 1873, Kroměříž - 10. února 1962, Praha) byl český malíř a rytec.

Dívka na obraze je Švabinského první žena, Ela Vejrychová.

Generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců

Emil František Josef Filla (3. dubna 1882 Chropyně - 7. října 1953 Praha) byl český kubistický malíř, grafik a sochař.

Kubistický obraz Emila Filly z roku 1914 Zátiší s lahví Cherry se na aukci v Topičově salonu prodal za 16,25 milionu korun; vyvolávací cena byla deset milionů. K prodejní sumě musí kupec ještě zaplatit přirážku, takže celková cena se může vyšplhat až k 19 milionům. Obraz Emila Filly Čtenářka Lidových novin se na aukci v květnu 2016 v Praze prodal za 11,8 miliónu korun. Řadí ho to mezi 30 nejdražších obrazů prodaných na českých aukcích. Jeho vyvolávací cena byla devět miliónů korun.

Emila Filla patří k nejdražším českým autorům. Jeho autorským rekordem zůstává obraz s názvem Malíř, který se prodal za 17,5 milionu korun.

Umělci skupiny Tvrdošíjní

Na aukci v londýnské Sotheby´s se obraz Spící hoch prodal za 17,7 milionů korun.

Jan Zrzavý z odpovědí Karlu Hvížďalovi pro Mladý svět:

"Na co se ptáte? Na mého kulicha? Já to mám přirostlý... To bylo tak. Ze začátku jsem v Paříži neměl kde bydlet a tak jsem spal na pódiu - jediném zařízení mého ateliéru. Tenkrát mi to nevadilo, byl jsem v Paříži, ale z té zimy jsem dostal chronický zánět Eustachových trubic. A ty vousy? V Pamětech od Vítězslava Nezvala jsem se dočetl tuto historku: Jednou jsem mu prý v kavárně ukazoval fotografii, kde jsem si s neobyčejnou pečlivostí, takže to nikdo nepoznal, přimaloval vousy. Všichni prý říkali, jak mi to sluší. A já jsem odešel, na dlouhý čas jsem se ztratil, a když jsem se ukázal, měl jsem přesně takové vousy, jako byly na té fotografii. Nezval to ale píše špatně. Já jsem si nic nepřimaloval. To jednou ze žertu udělal Kotík. Já jsem si je potom nechal narůst, ale nikde jsem se neschovával. Ale vousy, to je potíž. Dneska už to málokdo umí ostříhat. To jsem vám šel jednou v Benátkách a tam seděl v okně starý vousatý muž a moc pěkně ostříhanej. A tak jsem se ho zeptal, kam chodí k holiči. Víte, co mi řekl? Že se stříhá sám..."

I tohle se může stát:

Václav Špála (24. srpna 1885, Žlunice - 12. nebo 13. května 1946, Praha) byl český akademický malíř, grafik a ilustrátor. Mezi sběrateli je jedním z nejvyhledávanějších českých umělců moderního umění.

Rudolf Kremlička (19. června 1886 Kolín - 3. června 1932 Praha) byl český malíř, který patří k velkým osobnostem českého moderního malířství a krajinomalby 20. století.

Josef Čapek (23. března 1887 Hronov - duben 1945) byl český malíř, spisovatel, grafik a knižní ilustrátor.

V jeho díle nebylo nic nesrozumitelného, nic nepravdivého. Nemaloval, co neznal. Byl, řekl bych, okázale prostý. Byl poctivý řemeslník české tradice devíti řemesel - neboť, jak Kulhavý poutník praví: "Každý umělec, který si tohoto jména zasluhuje, má odpovídající dávku řemesla". A zde, v této rukodílné počestnosti, pramení jeho hluboká básnická moudrost. " - Adolf Hoffmeister

1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny esesáků - např. spolu s Emilem Fillou. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit.

Mnozí z uvedených umělců byli členy uměleckého spolku Mánes:

Další odkazy na umělce v Národní galerii - Veletržní palác:

Max Pirner, František Bílek, František Kupka, Bohumil Kubišta, Viktor Barvitius, Karel Purkyně, Otto Guttfreund, Antonín Procházka, Toyen

Pojďme na virtuální prohlídku galerie. Jen škoda, že chybí popisky obrazů.

Zde byla snaha, i když bez hudby, nám galerii představit:

Všeobecký přehled - Znáš malíře obrazů? (Vpravo další testy)

Moje úvaha

Veletržní palác je budova, která má osud opravdu převratný. Už podle názvu je zřejmé, že byl postaven pro konání veletrhů a výstav. To dnes připomínají snad jen dobové fotografie a vzpomínky. Jenže takhle dopadlo i nedaleké Výstaviště a člověku je smutno z toho, jak to tam upadá. Mnohé se změnilo a s výstavami tohoto druhu je asi konec. Ještě tak zajet na Floru a vystavovat květiny a keře  nebo občas jsou knižní výstavy. Ale jako památku na dobu těch velkých výstav průmyslových máme v Praze i Petřínskou rozhlednu, která je nepřehlédnutelná a byla právě tehdy postavena. Stejně jako Luděk Marold doslova kvaltoval s dokončením panoramatického obrazu, až mu to možná zkrátilo život. Ale kdo to dnes ocení? Takže stručně vzato, Veletržní palác měl při své obrovské smůle, myslím tím rozsáhlý požár, štěstí v tom, že vstal jako Phoenix z popela a byl dán Národní galerii. Možná ta poloha není nejšťastnější, ale milovník umění si ho najde, pokud bude chtít. Nejsou zde "jen" díla našich autorů, kteří jsou opravdu výborní. Také jsem ho "objevila" a svou rozsáhlostí i svými díly mi dost připomněl galerie mnohem zvučnějších jmen, jako třeba Louvre nebo Musée d´Orsay v Paříži, které jsem měla to štěstí navštívit. Srovnání je podle mého názoru opravdu na místě, protože jako v uvedených galeriích, i ve Veletržním paláci můžeme uvidět díla takových velikánů, jako v pařížských muzeích. Už ve vstupní hale nás vítá Rodinova socha a další jeho díla najdeme mezi francouzským uměním nahoře. V naší galerii je dost obrazů světově uznávaných - Renoira, Cézanna, Degase, Moneta, Gauguina, dokonce Obilné pole od van Gogha... myslím, že my Češi si ani neuvědomujeme, jakou galerii tady máme. A jet do Prahy jistě není tak finančně a hlavně časově náročné jako návštěva Paříže. Osobně jsem tam byla zatím dvakrát a nadchla mě, kromě našich malířů, díla hlavně francouzských impresionistů, protože na ně jsem nějak zatížená. Když vidím velký obraz Milenci od Renoira, známý obraz Celníka Rousseau a celou škálu Picassových děl vedle našich proslulých malířů, mám z toho opravdu dobrý pocit. Problém těch opravdu velkých obrazáren je v tom, že těch děl je tam nesčetně mnoho na rozsáhlé ploše. Návštěvu obrazárny si musí člověk promyslet. K tomu asi každý musí dojít, stalo se i mně při první návštěvě Louvru, že jsem prostě chtěla vidět "všechno". Ta myšlenka byla asi podporována vědomím, že jsem tady poprvé a možná naposledy. Tak jsem to proletěla a měla jsem z toho velký "guláš". Pak jsem tam  jela podruhé a už jsem věděla, co mě čeká, také jsem se na to připravila a už jsem si vybrala poschodí a okruhy, které bych ráda viděla. A pak za další rok jsem tam jela potřetí a samozřejmě Louvre jsem nevynechala. Tehdy jsem si to teprve užívala a tím výběrem jsem dosáhla toho, že jsem nebyla ani tak unavená a dost jsem si i nafotila. Protože v těchto muzeích vás nikdo neomezuje zákazem focení nebo filmování, u nás k tomu teprve docházejí. To píši jen proto, abych nastínila, že na návštěvu tak obsáhlé galerie jako je Veletržní palác, je dobré se připravit. To není jako odskočit si od sporáku, když jsem právě dopekla bábovku a myšlenkami jsem v kuchyni. V tom nepřeháním, poznala jsem, že na návštěvu galerie je třeba se připravit, uspořádat myšlenky a pokud je to možné, něco o tom dopředu už vědět. To se mi vždy vyplatilo. To bylo důvodem toho, že jsem do textu o Veletržním paláci zařadila přehled aspoň části jmen umělců a pár fotek jejich děl. Když stojím před obrazem a už něco vím o autorovi, jak žil a v jakých podmínkách tvořil, mám z toho všeho lepší dojem. Do Veletržního paláce se zase chystám a na co se těším? Znovu chci vidět Slovanskou epopej, Renoirovy Milence, Švabinského Chudý kraj, Zrzavého Kleopatru ... Opravdu se těším. Jen toho Celníka tam neuvidím, ten je teď na jiné výstavě.