Výstava Karel IV. *700

Léta Páně 1316 dne 14. května o první hodině se narodil v Pražském městě Václav, prvorozenec pana krále Jana a paní Elišky, královny české a polské, a při jeho narození nastala radost a plesání všem, kteří milovali štěstí krále a království.

Petr Žitavský: Zbraslavská kronika

Současné  generace mají  na Karla IV. štěstí, protože mnozí si ještě pamatují oslavy 600 let od jeho úmrtí v roce 1978. Mnozí si mezitím koupili knihu Panovníci českých zemí (nebo DVD), kde je náš jediný císař zobrazen takto:

Tehdy, stejně jako letos, byly při této příležitosti na Pražském hradě vystaveny korunovační klenoty, jak jinak, než za velkého zájmu veřejnosti.

Člověk by se rád do Prahy zajel podívat, ale stát ve frontě 2-3 hodiny, ještě v horku a po několikahodinové cestě vlakem je nereálné. Na jednom blogu psal pán - Pražák, že ty klenoty chtěl vidět, ale podařilo se mu to napotřetí, protože ty davy čekajících lidí ho dvakrát odradily.

Ovšem i mnohá města se tohoto výročí chytla a od května, kdy oslavy začaly, byla pořádána řada akcí. Samozřejmě i v Praze a už mi to připadalo tak, že se každý chce na tom nějak přiživit, aby měl větší návštěvnost. My jsme zvolili tu hlavní výstavu, která probíhala do konce září ve Valdštejnské jízdárně  v Praze.

"Snažil jsem se při konstruování výstavy dávat dohromady objekty, které spolu vyprávějí příběhy, a na nich ukázat, jak Karel IV. reagoval, jaký byl a pokusit se o jakýsi jeho psychologický medailonek," řekl  novinářům autor výstavy a ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt.

O Karlu IV. bylo toho napsáno už tolik, že tady nechci vypisovat všechny jeho počiny. Každý ví, že založil Univerzitu Karlovu, nechal postavit Kamenný most - nyní Karlův, víme, že měl čtyři ženy.

První Karlova manželka Blanka z Valois, které na jejím dvoře údajně pro její světlé vlasy říkali Blanche, stála po boku mladého kralevice v nejtěžších letech jeho života. Jejich manželství provázela dlouhá odloučení, ostatně společně začali manželé žít až sedm let po svatbě, když byl Karel svým otcem povolán do Itálie.

O životě Anny Falcké mnoho nevíme, také proto, že její manželství s Karlem trvalo jen krátce. Sňatek s ní Karlovi pomůže uklidnit poměry v římské říši. Soužití manželů ale poznamená brzká smrt Karlova prvního syna. Brzy nato si Anna Falcká při pádu z koně zlomí vaz.

Annu Svídnickou Karel původně vyhlédne jako vhodnou manželku pro svého prvorozeného syna Václava. Ten se však nedožije druhého roku věku, a když krátce nato zemře i Karlova manželka, rozhodne se s Annou uzavřít sňatek sám.

Zaradujte se již rozkoší povznášející radosti srdce všech našich věrných. Plesejte již všichni naši poddaní a celý národe slav všeobecné radovánky k prospěchu našeho krále. Neboť hle, královský kmen nasadil urozenou ratolest. Máme syna, jásejte, věrní milí!

Karel IV. oznamuje narození syna Václava (pozdější český král)

Poslední Karlova manželka vyniká mimořádnou silou, královstvím se brzy šíří zvěsti o tom, že zvádne ohnout koňskou podkovu. Mezi ní a Karlem je věkový rozdíl přes 30 let. Jako jedinou českou královnu ji slavnostně korunuje sám papež.

V chrámu sv. Víta se při příležitosti 700. výročí narození konala slavnostní mše:

Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout!

Karel IV. v dopise Francescu Petrarcovi

Zde je celý život Karlův, klikněte a pak pro přehlednost i vpravo nahoře - Kapitoly:

Výstava například zcela výjimečně a na pouhý týden ukázala  Zlatou bulu císaře Karla IV. z roku 1356, hlavní zákoník platný až do konce říše v roce 1806. Návštěvníci mohli srovnat nejznámější Karlovo vyobrazení z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi s karlštejnskou nástěnnou malbou, sochou ze Staroměstské mostecké věže či vzácným Morganovým diptychem zapůjčeným z New Yorku.

Do dnešní doby se nedochovalo mnoho osobních předmětů Karla IV. Výstava ukázala  fragmenty císařova pohřebního roucha nebo rukavici, která byla podle legendy zanechána hornofalckému městu Neustadt an der Waldnaab Karlem IV. S ohledem na drobné rozměry ale pravděpodobně přímo jemu patřit nemohla.

Po 667 letech se na území Čech vrátila koruna, kterou se Karel IV. nechal korunovat v Cáchách římským králem.

Kdo je Jiří Fajt? Léta přednášel na univerzitě v Berlíně, působil jako vedoucí pracovník na univerzitním vědeckovýzkumném institutu v Lipsku a připravil např. velmi povedenou výstavu Karel IV., císař z Boží milosti v New Yorku v roce 2005, či Europa Jagellonica 1386 až 1572, která kromě Kutné Hory byla v letech 2012 a 2013 instalována i ve Varšavě a Postupimi. Vyžadoval by, aby instituce byla internacionálně akceptovaná, požadoval větší výkony a netoleroval by dlouhodobě zaběhnuté toky peněz, které se i laikům zdají být přemrštěné: třeba za hlídání či úklid objektů.

Při pohledu na sochu si musíme uvědomit, že při přípravě výstavy byly v pohybu tuny kamene. Jiří Fajt si zakládá na tom, aby se vystavily originály, takže se snímaly sochy z fasád, interiérů i exteriérů objektů, které s císařem a jeho dobou souvisejí. Celkově sem bylo navezeno 37 kamenných soch z celé Evropy. Transportovaly se těžké kamenné skulptury jako třeba originál sochy Karla IV. z Mostecké věže (na snímku), který váží 2 tuny, či týnský tympanon, který má 4,5 tuny, Madona ze Staroměstské radnice, něco i z Norimberka. Jde o složitý proces, aby se se sochami dalo projet, řada exponátů se musí vyčistit či restaurovat. Složitá je při tom i administrativa, protože řada vypůjčitelů chce poslat zásilku co nejpozději.

Autoři takové výstavy připravují koncept několik let, objíždějí konkrétní místa, kostely atd., osobně mají exponáty předem prozkoumané. Práce na přípravě a produkci výstavy trvají minimálně rok. Je třeba si uvědomit, že zapůjčitelé mají různé požadavky na způsob vystavení, někdy chtějí své uprázdněné místo ve vlastní expozici zaplnit reciproční zápůjčkou (např. jindřichohradecká madona šla na oplátku do muzea v Clevelandu).

Složité je to s rukopisy. Každý smí být vystaven na různou dobu, to znamená nutnost řešit, čím jej ve vitríně nahradit, aby věcná souvislost nebyla přerušená. Všechno je přesně ošetřeno ve výpůjčních smlouvách, rukopisy přivezou kurátoři až daný den ráno a třeba za 14 dnů se zase musí z vitríny vyjmout, je to stálý pohyb po celou dobu trvání výstavy. Navíc je třeba pravidelně pořizovat výpisy měření ve vitrínách pro některé zapůjčitele, elektronicky se posílají majitelům křivky průběhu klimatu. Každý materiál vyžaduje jiné podmínky. Např. stříbrné předměty mají předepsané nižší procento vlhlosti než dřevěné exponáty, které se vezou z vlhkého kostela, čili jsou předměty, které nemohou být v jedné vitríně společně, ale zase všechno musí tematicky zapadat.
Texty vzácných tisků jsou načtené ve sluchátkách, na dotykových obrazovkách si návštěvník může listovat v nejzajímavějších kronikách.

Na konci výstavy čeká návštěvníka vyvrcholení, byl to prý nápad Jiřího Fajta. Šlo o pokus zrekonstruovat pohřební průvod Karla IV. Jeho složení a trasa se poměrně přesně popisují v augsburské kronice. Průvod šel čtyři dny, z katedrály přes Karlův most, Novoměstskou radnici a Emauzy na Vyšehrad, přes kostel sv. Jakuba a kostel Panny Marie Sněžné zpět na Pražský hrad. Přes noc byly císařovy ostatky vždy uloženy v jednom z kostelů na cestě. První nápad - vytvořit průvod z cínových figurek - ztroskotal na velké finanční náročnosti. Výtvarník Pavel Koch pak přišel na to, že by se daly figurky vyřezat z daleko dostupnějšího materiálu, na který přijde patina. Na konci tedy návštěvník mohl spatřit maketu Karlova mostu a na ní sedm set figurek přesně v tom složení, jak tehdy šli - šlechtici, dvorní dámy, měšťané...

Rozpočet výstavy se pohybuje kolem 40 milionů korun, z toho 27 milionů pochází z veřejných zdrojů.

Výstava představila  Karla IV. jako mimořádnou osobnost evropských politických a kulturních dějin, jako zbožného, vzdělaného, cílevědomého a prozíravého panovníka, který k prosazení vlastních cílů neváhal použít širokou paletu diplomatických prostředků, lest a taktizování nevyjímaje. Jedním z nezaměnitelných rysů Karlovy vladařské koncepce bylo programatické využívání výtvarného umění a architektury k propagaci císařského majestátu. Karel IV. se zapsal do historie jako jeden z nejvelkorysejších uměleckých mecenášů a zakladatelů, současně také jako jeden z nejčastěji zobrazovaných panovníků v dějinách středověké Evropy.

Cílem výstavy je ukázat portrét Karla IV. oproštěný od zkreslujících nánosů ideologických předsudků a nabídnout veřejnosti plastickou podobiznu historické osobnosti s jejími pozitivními i stinnými stránkami. Osobnost Karla IV. bude promítnuta na kaleidoskopické pozadí širokých dobových kulturně-historických souvislostí, k nimž ve 14. století patřily např. klimatické změny, sucha i povodně, neúrody, hladomory, morové epidemie, židovské pogromy anebo finanční krize. A právě do tohoto historického kontextu s nápadnými aktuálními přesahy bude zasazen obdivuhodný rozkvět karlovského umění a architektury. Byl tedy život na císařském dvoře natolik odtržen od ne vždy uspokojivé reality všedního dne v podhradí? Jakým způsobem byl vlastně současníky vnímán Karel IV.? Odkud přicházely finanční prostředky na velkolepou a nákladnou císařskou reprezentaci? Jak si lze představit shromažďování svatých ostatků a jaká byla role umění ve službách Karlovy říšské politiky? Kdo byli ti, kteří jménem císaře konali a zajišťovali mu tolik potřebnou podporu? Na tyto otázky si už musí každý odpovědět nebo i domyslet sám, i podle toho, co zhlédl.

A co bylo na výstavě nejcennější? To bych si sama netroufla říci, ale využiji odpovědi Jiřího Fajta, ředitele NG.

"Za každým z těch 250 předmětů stojí osobní příběh při jeho získávání. Není to tak, že bych sedl ke stolu, napsal 250 dopisů a čekal na pozitivní odpovědi. Na začátku musí být dobře zpracovaná koncepce výstavy včetně soupisu exponátů, které chceme získat. Současně musí probíhat osobní kontakty s majiteli děl. S drtivou většinou z nich jsem osobně hovořil, vysvětloval jim náš koncept a snažil se je získat pro tento projekt. Základem úspěchu je mít něco za sebou, mít určitou pověst, jinak je to prakticky nemožné. Jen pro ilustraci - pro jednu deskovou malbu holandské provenience z poloviny 14. století jsem jel až do Clevelandu.

Z dalších exponátů bych vyzdvihl fragment z náhrobního monumentu Markéty Brabantské, což byla Karlova babička, manželka Jindřicha VII., prvního císaře z hraběcího rodu Lucemburků. Byl velkým Karlovým vzorem a jasně ho nasměroval k císařskému titulu. Jindřich VII. si jel do Říma pro císařskou korunu, ale jeho manželka tam nedojela a zemřela v Janově. Jindřich nechal udělat u Giovanniho Pisana fascinující náhrobník. Je to jedna z nejkrásnějších evropských soch 14. století. Tato památka dosud neopustila Janov.

Výjimečným exponátem je také desetimetrové gotické okno ze špitálního kostela Svaté Marty v Norimberku. Povedlo se nám to díky okolnostem, souvisejícím s rekonstrukcí tohoto kostela, který je jednou z největších pokladnic sklomalby 14. století. Před rekonstrukcí kostela před pěti lety bylo rozhodnuto, že okna budou vyňata, což je zachránilo, protože kostel pak vyhořel. Proto máme ojedinělou možnost vidět tyto sklomalby v Praze. A tak bych mohl pokračovat.

Jaká je historie koruny, přivezené z Cách, kterou byl Karel IV. korunován římským králem?

Korunu jsme získali z pokladnice katedrály v Cáchách, což je veledůležité místo Svaté říše římské, které založil v roce 800 Karel Veliký. K němu se Karel IV. velmi hlásil a řadu památek katedrále věnoval včetně této koruny. Koruna vznikla v roce 1349 nebo krátce před tím v Praze ve dvorské zlatnické dílně, v níž byla o pár let dříve vyrobena Svatováclavská koruna. S touto korunou odjel Karel do Cách, kde se nechal nad hrobem Karla Velikého podruhé korunovat římským králem. První korunovace proběhla za méně legitimních podmínek v roce 1346 v Bonnu. Karel byl zvolen římským králem v době, kdy byl stále ještě panujícím císařem Ludvík Bavorský. Říše tedy měla dva panovníky. V roce 1347 Ludvík Bavorský tragicky zemřel při honu a Karlovi se otevřela cesta ke kýžené metě. K tomu potřeboval být korunován na starobylém legitimním místě. Na to velmi dbal.

Po samotné korunovaci korunu symbolicky i fyzicky věnoval Karlu Velikému. Ten je v Cáchách zachován v podobě ostatku jeho lebky, podobně jako my máme ve svatovítské katedrále zachovánu lebku Svatého Václava. Karel IV. nechal vyrobit pro Karla Velikého krásnou relikviářovou bustu a té věnoval korunu, kterou byl před tím korunován. Totéž udělal v roce 1347 se Svatováclavskou korunou, pro niž nechal také vyrobit relikviářovou bustu. Svatováclavská busta se nedochovala, ale cášská ano. A z ní se podařilo vypůjčit zmíněnou korunu. Tady bych chtěl ocenit spolupráci s pražským arcibiskupstvím a kardinálem Dominikem Dukou, který nám v církevním prostředí v Cáchách otevřel dveře a významně nám pomohl. Je to poprvé, co koruna římského krále od roku 1349 opustila Cáchy a určitě to je na dlouhá desetiletí naposledy.

Přestože jej celý život sužuje dna, bezprostřední příčinou jeho smrti je úraz. Po nešťasném pádu z koně si zlomí krček stehenního kloubu a je upoután na lůžko. Krátce nato dostane zápal plic, jemuž večer 29. listopadu 1378 podlehne.

Mezi smrtí a pohřbem uplyne několik dní, během nichž se do Prahy sjíždějí smuteční hosté z celého království.

V sobotu 11. prosince se císař v doprovodu 564 světlonošů vydá na svou poslední cestu.

Čtvrtý já Karel, velkého světa ondy hrůza a císař nepřemožený, nyní přemožen smrtí pod tímto rovem jsem ukryt; Bože vznešený, prosím, ať duše hvězdy pronikne.

nápis na náhrobku Karla IV. citovaný v pohřebním proslovu Jana Očka z Vlašimi

Tak jsem se zamyslela ... k tomuto výročí a k výstavě

Karla IV. u nás zná asi každý, i ten, kdo je historický analfabet. Myslím, že kdybychom se postavili někam na ulici a zeptali se lidí, kdo je největší Čech, předpokládám, že Karel IV. by byla většinová odpověď. Většinou je to tak podáváno a setkáváme se s tím i v učebnicích už na základní škole. Ono je to trochu zjednodušené, protože tam se dovíme, že založil univerzitu, postavil Karlštejn a také nechal vyrobit korunu,  později součást korunovačních klenotů. Dokonce má podíl na pěstování ovoce, třeba švestky byly do Čech dovezeny v jeho době. Takže takový člověk přece musí být Čech jak poleno, ne? Jenže ono je to trochu složitější. Přijdete na výstavu a možná mnohým, možná  některým, já nevím, mohlo být divné, jak je tam prezentován. Žijeme v době vzdálené od Karla IV. už 700 let a troufnu si říci, že už vše bylo napsáno. Dnes je doba, kdy většinu lidí zaujmete nějakou pikantností. Asi proto hodně lidí čte bulvár. Kdo žije klidným a spořádaným životem, je pro část lidí nudným. Ale pokud je to, jak se dnes říká, celebrita velikosti Karla IV., tak i na něm musíme najít něco, čím se autor zviditelní a odliší se od mnohých, kteří už podobné výstavy pořádali. A uvědomme si, jak jsem psala hned na začátku, právě my, současné generace, máme to štěstí, že žijeme v době, kdy si 700. výročí narození této osobnosti můžeme připomenout, mnozí byli svědky také oslav v r. 1978. Dalšího kulatého výročí se nedožijeme. Proto i při studiu těchto materiálů mi došlo, že tak to jistě chápal i ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Určitě pochopil, že touto výstavou svým významem nevídanou, si může vytvořit svůj piedestal. Připomněl mi trochu kapitána Smithe z Titanicu, kterému za odměnu před koncem kariéry byla svěřena plavba na této super lodi. Výstava skončila a já doufám, že p. Fajt neztroskotal, ale popluje dál. Přemýšlela jsem, jaký on je. Řekla bych, že je pro svou práci zanícený, doslova workoholik. Svým vzhledem mi na fotkách připomíná trochu Antonína Dvořáka, ale to bude jen těmi vlasy. Jiří Fajt určitě také chtěl, aby celá výstava pod jeho vedením vyzněla jako velká symfonie. Poskytl nespočet rozhovorů a dokonce se osobně zapojil do komentovaných prohlídek pro zájemce. Dělá to po pracovní době, takže začátek byl asi v 19:30 a protože se zná, tak odhadl možný konec až na půlnoc. Proto, jak jsem slyšela doporučil lidem, aby si vzali svačinu. Tady nevím, co si mám myslet. Pokud to byla pravda, a slyšela jsem to v rozhlasové ukázce, pak asi nečetl návštěvní řád. My jsme byli na výstavě asi tři hodiny, což při takovém rozsahu je normální. Ke konci se přítel potřeboval napít a jen jsem vytáhla malou láhev vody z tašky, již jsme byli ostrahou důrazně napomenuti, že tohle je tady přísně zakázáno! Tak tedy nechápu, jestli si pan Fajt představuje, že na jeho komentované prohlídce bych třeba konzumovala chleba s řízkem, stojíc u vitrín a zapíjela to nápojem. My jsme to zažili a byl to nepříjemný pocit, protože trochu se napít je dnes běžné a potřebné.

Trochu jsem odbočila. Vrátím se k myšlence, jakým způsobem chtěl ředitel NG představit Karla IV. návštěvníkům. Pro výstavu udělal jistě mnoho, hlavně z hlediska zajištění soch a dalších exponátů. Trochu mě, jako milovníka historie překvapí, když hned na začátku rozhovoru pro noviny řekne, že je pitomost nazývat Karla IV. Otcem národa. Samozřejmě, že redaktor se pídí po pikantnostech, tak dále řekne, jak vypíchl oko Janu Očkovi z Vlašimi. No a aby toho nebylo málo, sdělí, že Češi vždy dávali Karlovi jakousi auru. Já myslím, že takhle by měl mluvit třeba ve svém kolektivu, mezi historiky, já osobně zastávám názor, že není nutno říkat opravdu vše, tedy v tomto případě oslav 700. výročí. No a protože není vše jen bílé, musíme na Karlovi najít také něco špinavého. Pokud někdo vládne 32 let, jako tento panovník, není možné, aby se něco nenašlo, zvlášť ve středověku, to si uvědomme. V souvislosti s výstavou byly vždy uvedeny pogromy na Židy za jeho vlády. Takže v některých momentech může mít některý  návštěvník výstavy, který je úplně z jiného oboru než je historie, pocit rozčarování, že dosud zažil na Karla IV. chválu a ejhle, jaký on byl! Takže tak, jako p. Fajt chtěl představit našeho jediného císaře lidem, i z té horší stránky, tak bych řekla, že možná je chybou, že on bere, alespoň části Čechů, určité iluze.

Zájem lidí o výstavu byl značný, což se asi očekávalo. Velké plus je, že tam byly vystaveny originály. Pak přijmu i to tlumené světlo, ze kterého mě asi po hodině už začaly bolet oči. Některé texty na tabulích byly umístěny tak, že tam byl světelný odlesk nebo byly příliš vysoko, takže to bylo někdy špatně čitelné. Za chybu beru zákaz focení, protože lidé tam chodí a fotí ze zájmu. A my bychom ten zájem měli spíš podpořit a ne pořád zakazovat.